7 – Slušnost je vzácností

„Dovolte, pane…“ řekl opatrně a uchopil otěže. Na chvíli jsem ztuhl. Bál jsem se ty kožené řemeny pustit z ruky. Mohu mu věřit?  Tak moc jsem se děsil odhalení. A teď? Bylo to tady. Nebyl jsem na útěku ani den a hned narazím na něj. Na štolbu s pochroumanou nohou, kterého si však vůbec nepamatuji. Marně jsem pátral v paměti, ale nic. Žádná vzpomínka připomínající mi muže, kterého bych podle všeho měl znát, a teď mu mám svěřit svého koně? Co když se tím vzdám možnosti útěku?

Možná je mi povědomý, ale tak zvláštně… vzdáleně. To jsem byl tolik zahleděný do sebe, že jsem nevnímal lidi kolem sebe? Možná to tak opravdu je. Ostatně by to nebylo divné. Šlechta si nikdy příliš nevšímala svých poddaných. A já nebyl jiný.

Mé myšlenky však záhy sklouzly od vzpomínek zpět do nepříjemné reality.  Připomněly mi, že jsem byl odhalen a do jak nepříjemné situace mě to postavilo. Zvažoval jsem svoje další kroky. Mám ho uplatit? Odvést ho někam mimo dohled lidí a spoutat? Nebo ho mám prostě nechat být a doufat, že je stejně čestný, jak vypadá? Všechny nápady se mi zdály stejně hloupé. Jedno však bylo jisté – čas, který jsem mohl strávit v Soroně se krátil. Docela určitě to bude první město, kde mě budou hledat. Už brzy.

Sice jsem si byl jistý, že v paláci ještě stále nevědí o mém úprku. Nejspíš se domnívají, že někde vyspávám svoji večerní rozlučku se svobodou, o níž se moji rodiče dozajista už dávno dověděli od špehů. Určitě budou ještě nějakou dobu vyčkávat, jestli se odněkud s Olgim nevynoříme, špinaví s hlavou jako střep, ale zato s úsměvem na tváři. Všichni, i ten poslední sluha v paláci, věděli, jak moc si dokážeme užívat života a svobody, jestli se to tak dá nazvat.

Právě ta svoboda však měla svoje omezení. Bez stráží jsme se směli pohybovat jen v bezprostředním okolí hradiště. To zahrnovalo přilehlou vísku, ve které bydlely převážně rodiny našeho služebnictva. Zde se nacházel i náš oblíbený hostinec pro vojáky z hradiště. Ostatně proto v něm bylo tolik kurtizán, které jsme si tu a tam zaplatili i my.

Za bezpečný byl považován i přilehlý les, který ležel okolo cesty vedoucí právě do Sorony. Cesta byla poměrně frekventovaná, každou chvíli po ní někdo jel. Les, víska a její okolí tvořily oblast, kde jsme se směli volně pohybovat naoko bez dozoru. Ve skutečnosti pod bedlivým dohledem donašečů.  

To byly důvody, proč otec nad našimi nočními výjezdy tak často mhouřil oko. Byl si skálopevně jistý, že bez doprovodu stráží neopustíme vymezené území. Já si však připadal jako pejsek na vodítku. Řemen mi sice poskytoval jistou dávku svobody, ale jakmile jsem se vzdálil příliš, nepříjemné trhnutí mě okamžitě upozornilo na to, že existují hranice.   

Věděl jsem tedy dobře, že teď mě ještě nehledají. Jenže situace se změnila. Tím, že mě všímavý štolba odhalil a ohrozil tak můj plán. Tedy jestli se tomu tak dá říkat.  V hlavě jsem si opět začal přehrávat, jak ten bodrý chlapík chvíli po tom, co se rozloučíme, půjde za svojí rodinou, za známými, nebo rovnou za strážemi. Pro odměnu, uznání, nebo co já vím, se pochlubí, že se v Soroně potuluje samotný brennijský princ. To by byla přímo katastrofa. Naproti všem rizikům jsem však musel připustit, že můj kůň zoufale potřeboval odpočinek a já zrovna tak. A tak jsem pustil otěže a vydal se pomalu za štolbou.

Vedl mě ulicemi, které se pozvolna rozšiřovaly a klikatily. Chvíli jsme šli z kopce a pak zase stoupali do jiného, až jsme dorazili k vysoké zdi, která tvořila hradbu kolem města. U ní stál dřevěný přístřešek pro koně. Bylo v něm seno, koryto s vodou a dva další koně. Právě tam štolba toho mého zavedl. Odstrojil ho, vzal ze země slámu a část z ní mi vtiskl do ruky.  Pak začal krouživými pohyby třít černou srst mého koně a stírat z něj pot.

Hleděl jsem na otýpku ve své ruce a přemýšlel, co po mě chce. „Takhle, pane!“ řekl a ukázal mi, co mám dělat.

Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jestli to myslí vážně. Za celý svůj život jsem se o nic nemusel starat. A i když nerad, tak musím přiznat, že jsem neměl ani tu nejmenší chuť s tím začínat.

„Co když ti zaplatím za to, že se o něj postaráš?“ řekl jsem a sáhnul do měšce. Jenže ouha. Těm chudákům jsem rozdal podstatnou část jeho obsahu.

Štolba se na mě podíval a lehce se pousmál: „Stejně se to budete muset naučit dělat sám, pane, když jste na útěku!“

„Jak si…“ vyštěkl jsem. „Jak si doluješ…?“ Nedokázal jsem to ani doříct. Byl drzý, jenže měl pravdu. Jeho slova mě zasáhla víc, než jsem si chtěl přiznat. Připomněl mi, že v momentě, kdy jsem se rozhodl uprchnout, jsem se vzdal svého postavení i všech výsad, které se k němu pojily. Teď už jsem o sobě nemohl přemýšlet, jako o princi. Teď už jsem byl jenom Toan.  Jenomže, kdo je Toan – To?

Štolba se nenechal mým výbuchem odradit. Skoro to vypadalo, že má z mého rozpoložení škodolibou radost. „Nemáte strach, že vás někdo pozná, pane?“ řekl, aniž by odtrhl oči od koně a tím mě uvedl do ještě větších rozpaků.

Ztuhl jsem. „Co tím myslíš?“ snažil jsem se zmírnit rozčilený tón. Hrdlo se mi sice stále svíralo úzkostí, ale štolba nevypadal, že by se chystal komukoli prozradit, že jsem tady. Třeba nemá komu? Jenže, jak si můžu být jistý?

„Myslím, že byste se měl naučit být méně nápadný. Zatím jste měl štěstí, ale…“ nedořekl.

„Ale?“ polkl jsem ztěžka.

„…svět tam venku je tvrdý… budete se o sebe muset umět postarat… I o koně!“ dodal a konečně zvedl oči od ušlechtilého hřbetu. Měl mě přečteného, jako kdybych byl nějaká otevřená kniha. Pak jeho oči sklouzly k mému sedlu, které viselo na ohradě vedle ostatních.

„Ty znaky na sedle, pane, musíte se ho zbavit!“

„Vím,“ zamručel jsem a zahleděl se na pomalé krouživé pohyby jeho ruky, kterou klouzal po koňské srsti. Sledoval jsem, jak koňské svaly odpovídají lehkým cukáním jeho dotekům. Můj kůň spokojeně přežvykoval a já najednou získal pocit, že jsem v bezpečí. Zatím. Nesměle jsem vzal do ruky slámu a začal spolu s ním otírat hřbet svého koně.

„Jmenuju se Palo…“ řekl štolba jen tak mimochodem.

„Já jsem…“ ta slova mi uvázla v krku. Bylo to zvláštní, žádná výsost, žádný princ. „Já jsem To!“ řekl jsem nakonec.  

Palo se usmál, očima přelétl suchého, napojeného a nažraného koně a odvětil: „Pojďte, vypadáte, že se potřebujete trochu prospat…“

„Nemůžu se tu zdržet, Palo!“ odtušil jsem.

Palo kývnul hlavou, přesto jsem věděl, že se mnou nesouhlasí. „Musíte koně nechat odpočinout, zůstaňte tu do zítra. Pak vám dám jiné sedlo a vyvedu vás ven z města. Nemusíte se bát, nikomu neprozradím, že tu jste!“

„A čemu za to vděčím?“ zeptal jsem se a upřel jsem na něj svůj zrak. Palo si promnul zátylek a po chvíli odpověděl: „Vždycky jste byl ke mně slušný, To!“

„Kvůli tomu mě neprozradíš, stačí ti pouhá slušnost?“

„Slušnost je v dnešním světě velkou vzácností, pane!“ odtušil a pustil otýpku ze své ruky. Sledoval jsem, jak potem nasáklá stébla padají k jeho nohám.

„Pojďte do mého domu, To, bydlím skromně, ale můžete si tam odpočinout. Dám vám najíst a napít! Žiju sám, nikdo vás neuvidí,“ ujistil mě.

Hleděl jsem na něj a nechápal, jak je možné, že člověk, který sám skoro nic nemá je tak štědrý.