7 – Slušnost je vzácností

„Dovolte, pane…” řekl opatrně a uchopil otěže. Na chvíli jsem ztuhl. Bál jsem se ty kožené řemeny pustit tak moc, že je mé prsty samovolně obemkly ještě o něco pevněji. Štolba pohlédl na moje ruce a lehce povolil stisk, ale otěže nepustil. „Nebojte se, pane…“ řekl tiše.

Mohu mu věřit? Už od vstupu do Sorony jsem se děsil odhalení. A jak se zdá, oprávněně. Nebyl jsem na útěku ani den a hned narazím na něj. Na štolbu s pochroumanou nohou, kterého si však vůbec nepamatuji. Marně jsem pátral v paměti, ale nic. Žádná vzpomínka připomínající mi muže, kterého bych podle všeho měl znát — a teď mu mám svěřit svého koně? Co když se tím připravím o možnost útěku?

Znovu jsem zabloudil očima na jeho tvář. Možná je mi povědomý, ale tak zvláštně… vzdáleně. To jsem byl tolik zahleděný do sebe, že jsem nevnímal lidi kolem sebe? Možná to tak opravdu je. Ostatně by to nebylo divné. Šlechta si nikdy příliš nevšímala svých poddaných. A já nebyl jiný.

Mé myšlenky však záhy sklouzly od vzpomínek zpět do nepříjemné reality. Štolba tam stál, stále zlehka držel otěže a já začal zvažovat své další kroky. Mám ho uplatit? Odvést ho někam mimo dohled lidí a spoutat? Nebo ho mám prostě nechat být a doufat, že je stejně čestný, jak vypadá? Všechny nápady se mi zdály stejně hloupé. Jedno však bylo jisté — čas, který jsem mohl strávit v Soroně, se krátil. Docela určitě to bude první město, kde mě budou hledat. Už brzy.

Sice jsem si byl jistý, že v paláci ještě stále nevědí o mém úprku. Nejspíš se domnívají, že někde vyspávám svou večerní rozlučku se svobodou. Určitě budou ještě nějakou dobu vyčkávat, jestli se odněkud s Olgim nevynoříme — špinaví, s hlavou jako střep, ale zato s úsměvem na tváři. Všichni, i ten poslední sluha v paláci, věděli, jak moc si dokážeme užívat života a svobody, jestli se to tak dá nazvat.

Právě ta svoboda však měla svá omezení. Bez doprovodu jsme se směli pohybovat jen v bezprostředním okolí hradiště – v přilehlé vísce, ve které bydlely převážně rodiny našeho služebnictva a kde se nacházel i náš oblíbený hostinec. Často ho navštěvovali vojáci, a proto v něm bylo tolik kurtizán.

Za bezpečný byl považován i přilehlý les, který ležel okolo cesty vedoucí právě do Sorony. Les, víska a její okolí tvořily oblast, kde jsme se směli volně pohybovat naoko bez dozoru.

Otec nad našimi nočními výjezdy často mhouřil oko. Já si však i přes zdánlivou svobodu připadal jako pejsek na vodítku, jehož řemen stále připomínal, že existují hranice. Hranice mé svobody.

Věděl jsem tedy celkem jistě, že teď mě ještě nehledají. Jenže situace se mohla velmi rychle změnit a tím, že mě všímavý štolba odhalil, byl můj plán ohrožen. Tedy jestli se tomu tak dá říkat. V hlavě jsem si začal přehrávat, jak ten bodrý chlapík chvíli po tom, co se rozloučíme, půjde za svou rodinou, za známými, nebo rovnou za strážemi. Pro odměnu, uznání, nebo co já vím, se pochlubí, že se v Soroně potuluje samotný brennský princ. To by byla přímo katastrofa.

Naproti všem rizikům jsem však musel připustit, že můj kůň zoufale potřebuje odpočinek — a já zrovna tak. Celou noc jsem pil s Olgim, víčka mi i přes ostré denní světlo těžkla, a tak jsem pustil otěže a vydal se pomalu za štolbou.

Vedl mě ulicemi, které se pozvolna rozšiřovaly a klikatily. Chvíli jsme šli z kopce a pak zase stoupali do jiného, až jsme dorazili k vysoké zdi tvořící hradbu kolem města. U ní stál dřevěný přístřešek pro koně. Bylo v něm seno, koryto s vodou a dva další koně. Právě tam štolba toho mého zavedl. Odstrojil ho, vzal ze země slámu a část z ní mi vtiskl do ruky. Pak začal krouživými pohyby třít černou srst mého koně a stírat z něj pot.

Hleděl jsem na otýpku ve své ruce a přemýšlel, co po mně chce. „Takhle, pane!” řekl a ukázal mi, co mám dělat.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli to myslí vážně. Za celý svůj život jsem se o nic nemusel starat. A i když nerad, musím přiznat, že jsem neměl ani tu nejmenší chuť s tím začínat.

„Co když ti zaplatím za to, že se o něj postaráš?” řekl jsem a sáhl do měšce. Jenže ouha. Těm chudákům jsem rozdal jeho celý obsah. V tu chvíli mi došlo, jak velký jsem byl hlupák.

Štolba se na mě podíval a lehce se pousmál: „Stejně se to budete muset naučit dělat sám, pane, když jste na útěku!”

„Jak si…” vyštěkl jsem. „Jak si dovoluješ…?” Nedokázal jsem to ani doříct. Byl drzý, jenže měl pravdu. Jeho slova mě zasáhla víc, než jsem si chtěl přiznat. Připomněl mi, že v momentě, kdy jsem se rozhodl uprchnout, jsem se vzdal svého postavení i všech výsad, které se k němu pojily. Teď už jsem o sobě nemohl přemýšlet jako o princi. Teď už jsem byl jenom Toan. Jenže — kdo je Toan? To?

Štolba se mým výbuchem nenechal odradit. Skoro mi připadalo, že má z mého rozpoložení škodolibou radost. „Nemáte strach, že vás někdo pozná, pane?” řekl, aniž by odtrhl oči od koně, a tím mě uvedl do ještě větších rozpaků.

Ztuhl jsem. „Co tím myslíš?” snažil jsem se zmírnit rozčilený tón. Hrdlo se mi sice stále svíralo úzkostí, ale štolba nevypadal, že by se chystal komukoli prozradit, že jsem tady. Třeba nemá komu?

„Myslím, že byste se měl naučit být méně nápadný. Zatím jste měl štěstí, ale…” nedořekl.

„Ale?” polkl jsem ztěžka.

„…svět tam venku je tvrdý… budete se o sebe muset umět postarat… I o koně!” dodal a konečně zvedl oči od ušlechtilého hřbetu. Měl mě přečteného, jako bych byl otevřená kniha. Pak jeho oči sklouzly k mému sedlu, které viselo na ohradě vedle ostatních.

„Ty znaky na sedle, pane, těch se musíte zbavit!”

„Vím,” zamručel jsem a zahleděl se na pomalé krouživé pohyby jeho ruky klouzající po koňské srsti. Sledoval jsem, jak koňské svaly na jeho doteky odpovídají lehkým cukáním. Můj kůň spokojeně přežvykoval a já najednou získal pocit, že jsem v bezpečí. Zatím. Nesměle jsem vzal do ruky slámu a začal spolu s ním otírat hřbet svého koně.

„Jmenuju se Palo…” řekl štolba jen tak mimochodem.

„Já jsem…” ta slova mi uvázla v krku. Bylo to zvláštní — žádná výsost, žádný princ. „Já jsem To!” řekl jsem nakonec.

Palo se usmál, očima přelétl suchého, napojeného a nažraného koně a odvětil: „Pojďte, vypadáte, že se potřebujete trochu prospat…”

„Nemůžu se tu zdržet, Palo!” odtušil jsem.

Palo kývl hlavou, přesto jsem věděl, že se mnou nesouhlasí. „Musíte koně nechat odpočinout, zůstaňte tu do zítra. Pak vám dám jiné sedlo a vyvedu vás ven z města. Nemusíte se bát, nikomu neprozradím, že tu jste!”

„A čemu za to vděčím?” zeptal jsem se a upřel na něj svůj pohled. Palo si promnul zátylek a po chvíli odpověděl: „Vždycky jste byl ke mně slušný, To!”

„Kvůli tomu mě neprozradíš? Stačí ti pouhá slušnost?”

„Slušnost je v dnešním světě velkou vzácností, pane!” odtušil a pustil otýpku z ruky. Sledoval jsem, jak potem nasáklá stébla padají k jeho nohám.

„Pojďte do mého domu, To. Bydlím skromně, ale můžete si tam odpočinout. Dám vám najíst a napít! Žiju sám, nikdo vás neuvidí,” ujistil mě.

Hleděl jsem na něj a nechápal, jak je možné, že člověk, který sám skoro nic nemá, je tak štědrý.

Nakonec jsem přikývl. Snad proto, že jsem byl příliš unavený na to, abych se přel, a snad proto, že jsem v jeho očích neviděl nic než tu prostou, obnošenou slušnost, o které mluvil.

Palo vzal do rukou mé sedlo zabalené do mého pláště a zavedl mě k nedaleké chatrči. Byla stejně jako přístřešek přilepená k hradbě. Skoro jako vlaštovčí hnízdo, napadlo mě. Uvnitř se nacházela jediná místnost, ohniště, lůžko ze slámy a police s pár hliněnými miskami. A přesto tam bylo čisto. Zameteno. Na okně stála miska s kvetoucím tymiánem. Bylo to obydlí člověka, který nemá skoro nic, ale i toho mála si váží.

Nabídl mi řídkou rybí polévku s kusem tvrdého chleba a já ji jedl, jako kdybych nic nepozřel snad celý týden. Palo seděl naproti mně, mlčel a díval se do plamenů. Nenutil mě do řeči, neptal se, kam mířím ani proč jsem uprchl. A možná právě proto jsem nakonec promluvil sám.

„Palo… někoho hledám,“ řekl jsem tiše, oči zabodnuté do misky.

„Koho, pane?“

Otevřel jsem ústa a zase je zavřel. Jak mu vysvětlit, že hledám ženu, kterou jsem nikdy neviděl? Že jdu za tváří ze snu, za hlasem, který mi šeptá jediné slovo a spaluje mě zevnitř? Připadalo mi to jako šílenství. A možná to tak i bylo.

„Nevím, jak ti to říct, abys mě nepovažoval za blázna,“ přiznal jsem.

Palo se sotva znatelně usmál. „Nejsme snad všichni blázni? Spěte, pane. Ráno bude jasněji.“ Pak už jsme nemluvili.

Ulehl jsem, dračí zub mě zastudil na hrudi a pak mě únava mě stáhla dolů jako kámen uvázaný k noze topícího se muže.

A ona přišla.

Tentokrát byl ten sen jiný. Ostřejší. Stál jsem na útesu, jaký jsem v životě neviděl — černá skála spadající kolmo do moře, které se pode mnou zmítalo, jako by chtělo pohltit celý svět. Vítr do mě bušil, sůl mě pálila v očích. A ona tam stála, na samém kraji, vlasy jako živoucí plamen ve větru, oči zelené jako naše zástava, zelené jako to tělo v lese. Natáhla ke mně ruku.

„Přijď,“ řekla. A pak ještě něco. Slova, kterým jsem nerozuměl, měkká a prastará, jazyk, jaký nikdy nezazněl v žádném sále v Brenně. A přece jsem věděl, co znamenají, tak, jak člověk ve snu ví věci, které nemá odkud vědět. Za vodou. Poslední. Přijď, dokud ještě mohu volat.

Ukázala rukou za sebe, přes bouřící moře, k obzoru.

Probudil jsem se s trhnutím. Na rtech jsem cítil sůl, ačkoli od moře mě dělily hradby i celé čtvrti. Srdce mi bušilo. Venku ještě byla tma, ale oknem dovnitř už pronikl první náznak úsvitu.

Palo už byl vzhůru a roztápěl oheň. Ani se neotočil, když promluvil: „Zdálo se vám o ní, že?“

Ztuhl jsem. „Jak…?“

„Volal jste ze spaní. Nějaké slovo, kterému jsem nerozuměl.“ Přiložil na oheň další poleno. „A svíral jste ten… zub, jako kdyby vám ho někdo chtěl vzít.“

Mimoděk jsem zapátral za látkou haleny. Byl horký a kůže pod ním napuchlá.