6 – Střet s realitou

Vyzvedl jsem své věci a zamířil k lesu, kde jsme našli zraněného draka. Neměl jsem jasný plán, ani jsem nevěděl, kudy jet. Doufal jsem jen, že mi ta žena-drak dá nějaké znamení. Něco, podle čeho ji dokážu najít. Jenže celou situaci mi značně ztěžovala všudypřítomná tma, která na krajině ležela ještě několik dalších hodin. Setrvávat tak blízko hradiště mi ale přišlo příliš nebezpečné, proto jsem se rozhodl myšlenku pátrat po své vysněné ženě dočasně opustit a zamířil jsem po úplňkem osvětlené cestě k dalšímu nejbližšímu městu – nádherné starobylé Soroně.

Cesta k jejím branám mi trvala právě tak dlouho, než se plně rozednilo. Začínal jeden z dalších krásných dní. Sluneční paprsky nesměle ohřívaly mou bledou tvář, kterou jsem skryl za pruh látky překrývající nos a ústa. Tušil jsem, že stráže hlídající brány města nevědí, jak přesně vypadá jejich princ. Přesto jsem nechtěl riskovat, že mě pozná některý vyšší důstojník.

U těžké dvoukřídlé brány, kterou s rozedněním otevřeli, se začaly srocovat hloučky vesničanů. I se svou úrodou čekali, až jim stráže dovolí projít. To mi přišlo vhod. Sesedl jsem z koně a pomalu ho vedl směrem k bráně. Sledoval jsem, jak se lidé vstupující do města chovají. Jestli stráže kontrolují doklady, nebo povolenky ke vstupu. Naštěstí nic takového nedělaly. Vojáci tam byli jen jako symbol moci a snad i varování, aby nikoho nenapadalo dělat nepřístojnosti. Obyvatelé soronského okolí kolem nich procházeli a oni jim nevěnovali ani ždibec pozornosti.

Začínalo být teplo, a tak jsem sundal svůj plášť a přehodil jej přes sedlo tak, aby zakryl královské insignie. Potichu jsem se modlil k šesti všemocným, aby se mi podařilo v poklidu projít a neupozornit na sebe. S modlitbou na jazyku jsem sklonil hlavu, a i s koněm zaplul do houstnoucího davu.

Bohové mé prosby vyslyšeli, ale má úleva byla jen dočasná — to, co mě čekalo, nebylo vůbec snadné. Především jsem se musel nějak nenápadně zbavit sedla.

Jistě, napadlo mě ho zahodit už někde v lese a vést koně za sebou. Jenže bez sedla je mi kůň k ničemu. A tak jsem se rozhodl, že se sedlo pokusím prodat. Jenže komu? Kdo bude dost odvážný, anebo hloupý, aby ho koupil a neudal mě jako zloděje? Vždyť kdo jiný by se snažil prodat sedlo s královskými znaky?  A kdo bude mít dost peněz, aby si něco takového vůbec mohl dovolit?

Touhle otázkou jsem se za chůze zaobíral tak dlouho, že jsem si ani nevšiml, kam mě mé kroky zavedly. Až pohledy místních mě z myšlenek vytrhly. Ostré, zkoumavé, nevlídné. Vstoupil jsem do úzkých špinavých uliček chudinské čtvrti. Se svým jezdeckým oblečením a ušlechtilým koněm jsem tu působil jako pěst na oko. A přesně tak na mě místní nahlíželi. Jako na někoho, kdo sem nepatří, a ještě je navíc dost hloupý, aby sem vyrazil bez ochrany stráží.

Sakra! blesklo mi hlavou, když jsem si uvědomil, do jaké situace jsem se vlastní hloupostí dostal.

Zpočátku mě obklopily jen špinavé usoplené děti. Pak se k nim přidaly i životem utrmácené ženy. A nakonec se kolem mě začali shromažďovat muži s drsnými tvářemi a tvrdými výrazy. Skutečný život v Brenně už ani zdaleka nevypadal tak idylicky, jak jsem ho vídal z oken svých komnat.

První k mému koni přistoupil malý chlapec. Mohlo mu být sotva osm let. Letmo se dotkl koňského boku. „Ten je tvůj?” zeptal se bezelstně a vyvalil na mě své ospalky zalepené oči.

Kývl jsem a dál se obezřetně rozhlížel kolem sebe. Hlouček lidí kolem mě se stahoval jako smyčka. Cítil jsem pach špíny a potu a slyšel šeptání, které postupně sílilo. Poprvé v životě jsem se začal skutečně bát. Nejen o svého koně a měšec, ale o svůj holý život. Tohle bylo něco, o čem se v paláci nikdy nemluvilo. V duchu jsem začal panikařit. Skoro jsem se loučil se životem a prosil bohy o smilování.

Ale pak se stalo něco, co bych nikdy nečekal. Ti lidé — hladoví, vyzáblí, zbídačení — ke mně vztáhli své mozolnaté, tvrdou prací rozedřené dlaně. V jejich očích nebyla nenávist. Byla v nich prosba. Nejistě jsem sáhl do měšce a vyndal několik stříbrných mincí. Jednu z nich jsem vtiskl do špinavé vyhublé ručky malého chlapce. Další jsem podal jen o málo větší dívce, jejíž zacuchané vlasy sahaly až po pas.

Srdce mi celou dobu bušilo a hrozilo vyskočit z hrudi. Poléval mě studený pot a ruce se třásly. Hlavou mi vířily myšlenky na to, co se stane, až jim odevzdám poslední minci. Děsil jsem se, že nezbude na všechny. Jenže pak se opět stalo něco, co mě vyvedlo z míry ještě víc. Když jsem podal poslední stříbrňák ženě s mléčnýma očima, lidé začali padat na kolena a děkovat mi. Děkovat mi… ty mince pro ně nejspíš znamenaly celý roční výdělek. Tak chudí byli – v zemi prosperující z moře a úrodné půdy s koši plnými ryb a stohy obilí na zástavě.

Chtěl bych říct, že jsem byl dojatý, ale ve skutečnosti jsem cítil prachobyčejný strach a stud. S poslední odevzdanou mincí sevření davu povolilo a přede mnou se otevřela cesta. Dobré znamení, napadlo mě a udělal jsem první nesmělý krok pryč. Dav se přede mnou rozestoupil ještě o něco víc a já přidal do kroku.

Ulice, kterou jsem šel, směřovala k přístavu. Pach chudoby se postupně lámal a měnil v zápach rybiny.

Pocit strachu ze mě opadl, ale ne úplně — nejenže jsem začal přemýšlet o tom, co budu dělat bez všech těch peněz, ale také jsem si všiml, že za mnou kdosi jde. Nenápadně jsem se ohlédl. Ten, kdo šel v mých stopách, byl vyhublý, v ošuntělém oblečení, a napadal na pravou nohu. Zrychlil jsem a on zrovna tak.

Opět se vrátil ten nepříjemný pocit staženého hrdla. Podvědomě jsem nahmatal rukojeť dýky, přidal do kroku a zabočil za nejbližší stavení. Za jeho rohem jsem zastavil tak, abych nebyl vidět ani já, ani kůň. Opřel jsem se o stěnu budovy a chvíli počkal. Muž rychlým krokem vpadl do ulice, kde jsem se schovával, a při pohledu na mě zůstal zaraženě civět.

„Co mi chceš?” procedil jsem mezi zuby. Měl jsem v plánu se ho zeptat normálně, ale strach a nervozita mě donutily pevně stisknout čelisti. Tehdy jsem poprvé pochopil otce, který toto gesto dělal tak často. Musel se potýkat s nepředstavitelnou tíhou, kterou na něj uvalilo jeho postavení.

Muž pootevřel ústa, ale neřekl nic. Zíral do mé částečně zahalené tváře, jako by se snažil prohlédnout skrze látku, která ji zakrývala. Pozvedl jsem obočí a varovně pohladil rukojeť dýky. To ho asi přimělo, aby se vzpamatoval a vysoukal ze sebe kloudnou odpověď.

„Já tě znám, pane!” vydechl nesměle.

Zamrkal jsem překvapením. Že bych byl tak moc neopatrný? Jak by mě někdo jako on mohl znát? Přelétl jsem ho od hlavy k patě. Jeho oděv byl starý a obnošený, přesto působil trochu jinak než ten, který byl ve zdejší chudinské čtvrti běžně k vidění. Jeho kalhoty byly z kvalitnější látky, košile měla drobnou, kdysi možná hezkou výšivku, a dokonce měl i boty. Sice roztrhané, ale měl. Ostatní zdejší obyvatelé chodili bosí. Hleděl jsem na něj dokořán otevřenýma očima a snažil se přijít na to, kdo to je.

Musel slyšet, jak mi v hlavě cvakají ozubená kolečka, a přispěchal s vysvětlením: „Býval jsem štolbou v paláci, pane. Než mi jeden z koní vašeho otce zlomil nohu…”

„S někým si mě pleteš!” snažil jsem se z toho vykroutit.

„Ne, Veličenstvo, nepletu. Poznám koně z královského chovu i princovo sedlo!”

Skvělé, jsem ještě větší hlupák, než jsem si myslel.

„Ticho!” okřikl jsem ho a s obavami se rozhlédl, jestli ho někdo neslyšel. Jeho odpověď mi docela vzala vítr z plachet. Na nic dalšího jsem se nezmohl. Svěsil jsem ruku, která dosud spočívala na dýce. Štolba stál tiše a mlčky na mě upíral pohled. Z výrazu jeho tváře na mě však křičela otázka.

„Tady ne…” dodal jsem opatrně, abych zmírnil dopad toho, jak jsem na něj vyštěkl. Vypadal, že pochopil. Opatrně přistoupil k mému koni a pohladil ho po čenichu. „Odpusťte mi, pane, ale… potřebuje napojit a nakrmit! Byla by škoda utrápit tak krásné zvíře,” řekl a pohlédl na mě s obavou. Nejspíš čekal můj hněv za svou drzost. Ve skutečnosti jsem se však za sebe zastyděl. Nebohého koně jsem hnal několik hodin, na to, že má i on nějaké potřeby, jsem ani nepomyslel.

Kývl jsem na souhlas a štolba se usmál. Sotva znatelně, ale o to upřímněji.