6 – Střet s realitou

Vyzvedl jsem svoje věci a zamířil k lesu, kde jsme našli zraněného draka. Neměl jsem jasný plán, ani jsem nevěděl kudy jet. Doufal jsem jen, že mi žena – drak dá nějaké znamení. Něco, podle čeho ji budu schopen najít. Jenže celou situaci mi značně ztěžovala všudypřítomná tma, která na krajině ležela ještě několik dalších hodin. Setrvávat tak blízko hradiště mi přišlo příliš nebezpečné. Bál jsem se, že by mě místní poznali.

Myšlenku pátrat po mojí vysněné ženě jsem tedy musel dočasně opustit a rozhodl jsem se zamířit k dalšímu nejbližšímu městu, kterým byla nádherná starobylá Sorona.

Cesta k jejím branám mi trvala právě tak dlouho než se plně rozednilo. Začal jeden z dalších krásných dní. Sluneční paprsky nesměle ohřívaly moji bledou tvář, kterou jsem skryl za pruh látky překrývající nos a ústa. Tušil jsem, že stráže hlídající brány města určitě neví, jak přesně vypadá jejich princ. Přesto jsem nechtěl riskovat poznání některým vyšším důstojníkem, který mě dozajista mohl při nějaké slávě vidět.

U městské brány, kterou teprve před chvílí otevřeli se začaly srocovat hloučky vesničanů. I se svojí úrodou čekali, až jim stráže dovolí projít. To mi přišlo vhod. Sesedl jsem z koně a vedl ho za uzdu k bráně. Sledoval jsem jakým způsobem se lidé procházející branou chovají. Jestli stráže kontrolují doklady, nebo povolenky ke vstupu. Naštěstí nic takového nedělali. Vojáci tam byli jen jako pouhý symbol moci a varování, aby nikoho nenapadalo dělat nepřístojnosti. Obyvatelé soronského okolí kolem nich procházeli a oni jim nevěnovali ani ždibec pozornosti.

Začínalo být teplo, a tak jsem sundal svůj plášť a přehodil jej přes sedlo tak, aby zakryl královské insignie. Potichu jsem se modlil k šesti všemocným, aby se mi podařilo v poklidu projít a neupozornit na sebe. S modlitbou na jazyku jsem sklonil hlavu, a i s koněm zaplul do davu.

Moje prosby bohům byly vyslyšeny. Ale úleva byla jen dočasná – to, co mě čekalo nebylo vůbec snadné. Především jsem se musel nějak nenápadně zbavit sedla, na kterém byly vyraženy symboly mého rodu. Možná si říkáte, proč jsem ho nezahodil už někde v lese, když teď stejně vedu koně za sebou. Jenže takové sedlo má opravdu velkou cenu. Bylo by pošetilé se ho vzdát, aniž bych se ho aspoň nepokusil prodat. Jenže komu? Kdo bude dost odvážný, anebo hloupý, aby ho koupil a neudal mě? A kdo bude mít dost peněz, aby si něco takového mohl dovolit?

Touhle otázkou jsem se za chůze zaobíral tak dlouho, že jsem si ani nevšiml, kam mě moje kroky zavedly. Až pohledy místních mě vytrhly z myšlenek. Ostré, zkoumavé, nevlídné. Vstoupil jsem do úzkých špinavých uliček chudinské čtvrti. Se svým jezdeckým oblečením a ušlechtilým koněm jsem tu působil jako pěst na oko. A přesně tak na mě nahlíželi místní. Jako na někoho, kdo sem nepatří, a ještě navíc je dost hloupý, aby sem vyrazil bez ochrany stráží.

Sakra! Blesklo mi hlavou, když jsem si uvědomil, do jaké situace jsem se dostal.

Z počátku mě obklopily jen špinavé usoplené děti. Pak se k nim přidaly i životem utrmácené ženy. A nakonec se kolem mě začali shromažďovat muži s drsnými tvářemi a tvrdými výrazy. Skutečný život v Brennii už ani zdaleka nevypadal tak idylicky, jak jsem ho vídal z oken svých komnat.

První k mému koni přistoupil malý chlapec. Mohlo mu být sotva osm let. Letmo se dotknul koňského boku. „Ten je tvůj?“ zeptal se bezelstně a vyvalil na mě svoje, ospalky zalepené, oči.

Kývnul jsem a dál se obezřetně rozhlížel kolem sebe. Hlouček lidí kolem mě se stahoval jako smyčka. Cítil jsem pach špíny a potu a slyšel šeptání, které postupně sílilo. Poprvé v životě jsem se začal skutečně bát. Nejen o svého koně a měšec, ale o svůj holý život. Tohle bylo něco o čem se v paláci nikdy nemluvilo. Uvnitř jsem začal panikařit. Skoro jsem se loučil se životem a prosil bohy o smilování.

Ale pak se stalo něco, co bych nikdy nečekal. Ti lidé, hladoví, vyzáblí, zbídačení, ke mně vztáhli svoje mozolnaté, tvrdou prací rozedřené dlaně. V jejich očích nebyla nenávist, byla v nich prosba. Nejistě jsem sáhl do měšce a vyndal několik stříbrných mincí. Jednu z nich jsem vtiskl do špinavé vyhublé ručky malého chlapce. Další jsem podal jen o málo větší dívce, jejíž zacuchané vlasy sahaly až po pas.

Moje srdce celou dobu bušilo a hrozilo vyskočit z hrudi. Poléval mě studený pot a ruce se třásly. Hlavou mi vířily myšlenky na to, co se stane až jim odevzdám poslední minci. Děsil jsem se, že nezbude na všechny. Jenže pak se opět stalo něco, co mě vyvedlo z míry ještě víc. Když jsem podal poslední stříbrňák ženě s mléčně zabarvenýma očima, lidé začali padat na kolena a děkovat mi.

Chtěl bych říct, že jsem byl dojatý, ale ve skutečnosti jsem měl prachobyčejně nahnáno. Sevření davu povolilo a přede mnou se otevřela cesta. To je dobré znamení, napadlo mě a udělal jsem první nesmělý krok směrem pryč. Dav se přede mnou ještě o něco víc rozestoupil a já přidal do kroku.

Ulice, kterou jsem šel, směřovala k přístavu. Pach chudoby se postupně lámal a měnil na zápach rybiny.

Pocit strachu ze mě opadl, ale ne úplně – nejenom, že jsem začal přemýšlet o tom, co budu dělat bez všech těch peněz, ale také jsem si všiml, že za mnou kdosi jde. Nenápadně jsem se ohlédl. Ten, kdo šel v mých stopách, byl vyhublý v ošuntělém oblečení a napadal na pravou nohu. Zrychlil jsem a on zrovna tak.

Opět se vrátil ten nepříjemný pocit staženého hrdla. Podvědomě jsem nahmatal rukojeť dýky, přidal do kroku a zabočil za nejbližší stavení. Za jeho rohem jsem zastavil tak, abych nebyl vidět ani já, ani kůň. Opřel jsem se o stěnu budovy a chvíli počkal. Muž rychlým krokem vpadnul do ulice, kde jsem se schovával a při pohledu na mě zůstal zaraženě civět.

„Co mi chceš?“ procedil jsem mezi zuby. Měl jsem v plánu se ho zeptat normálně, ale strach a nervozita mě donutili pevně stisknout čelisti. Tehdy jsem poprvé pochopil otce, který toto gesto tak často dělal. Potýkal se s nepředstavitelnou tíhou, kterou na něj uvalilo jeho postavení.

Muž pootevřel ústa, ale nic neřekl. Zíral do mojí částečně zahalené tváře, jako kdyby se snažil prohlédnout skrze látku, která ji zakrývala. Pozvedl jsem obočí a varovně pohladil rukojeť dýky. To ho asi přimělo, aby se vzpamatoval a vysoukal ze sebe kloudnou odpověď.

„Já tě znám, pane!“ řekl tiše a skoro nesměle.

Zamrkal jsem překvapením. Že bych byl tak moc neopatrný? Jak by mě někdo jako on mohl znát? Přelétl jsem ho od hlavy k patě. Jeho oděv byl starý a obnošený, přesto působil trochu jinak než ten, který byl ve zdejší chudinské čtvrti běžně k vidění. Jeho kalhoty byly z kvalitnější látky, košile na sobě měla drobnou, kdysi možná hezkou výšivku, a dokonce měl i boty. Sice roztrhané, ale měl. Ostatní zdejší obyvatelé chodili bosí. Hleděl jsem na něj dokořán otevřenýma očima a snažil se přijít na to, kdo to je.

Musel slyšet, jak mi v hlavě cvakají ozubená kolečka a přispěchal s vysvětlením: „Býval jsem štolbou v paláci, pane. Než mi jeden z koní vašeho otce zlomil nohu…“

„S někým si mě pleteš!“ snažil jsem se z toho vykroutit.

„Ne, Veličenstvo, nepletu. Poznám vašeho koně i královské sedlo!“

„Tiše!“ okřikl jsem ho a s obavami se rozhlédl, jestli ho někdo neslyšel. Jeho odpověď mi vzala vítr z plachet. Na nic dalšího jsem se nezmohl. Svěsil jsem ruku, která dosud spočívala na dýce. Štolba po tom, co jsem ho okřikl stál tiše a upíral na mě svoje oči. Z výrazu jeho tváře na mě však křičela otázka.

„Tady ne…“ dodal jsem opatrně, abych zmírnil dopad toho, jak jsem na něj vyštěkl. Vypadal, že pochopil. Opatrně přistoupil k mému koni a pohladil ho po čenichu. „Odpusťte mi, pane, ale… potřebuje napojit a nakrmit! Byla by škoda utrápit tak krásné zvíře,“ řekl a pohlédl na mě s obavou. Nejspíš čekal můj hněv za svoji drzost. Ve skutečnosti jsem se však za sebe zastyděl. Nebohého koně jsem hnal několik hodin a po tom, že má i on nějaké potřeby, jsem ani nevzdechl.

Kývnul jsem hlavou na souhlas a štolba se usmál. Sotva znatelně, ale o to upřímněji.