Stín Mengary

Ciri seskočila ze zad Kelpie na zem. Její okované boty zazvonily o zašedlou kamennou dlažbu na nádvoří dávno opuštěného zámku. Místo, kde se po dlouhé cestě z Brugge zastavila, působilo pochmurně. Zámek, nebo spíš jeho trosky, ležely vklíněny do širokého pásu lesů, které se svým vzhledem podobaly těm Brokilonským. Jenže tady driády nežily, tady vlastně nežilo skoro nic, s výjimkou té nejodpornější havěti, kterou si člověk dokáže představit. Ptáci tu přestali zpívat už dávno a o veverku či zajíce by člověk nezavadil ani kdyby chtěl. Cirilla to věděla a věděla i to, proč se zastavila zrovna tady. Jsou to jen dva dny, kdy se v Brugge doslechla o zakázce na monstrum, které žije právě zde. Odměna, kterou temerský král Foltest za vyčištění zámku nabídl, byla až příliš lákavá, než aby ji mohla ignorovat — 300 blyštivých orénů.

Medailon s vlčí hlavou se zachvěl. Ponuré místo bylo prostoupeno magickou mocí, která znervózňovala ji i Kelpii. Černá klisna podupávala kopyty a pohazovala hlavou. Od nozder jí stoupala pára. Bylo chladno. „Klid, Kelpie, to bude dobré!“ zašeptala Ciri a ze sedlového vaku vyndala dvojici mečů zabalenou v látce. Jeden stříbrný, druhý ocelový. Jeden na monstra, druhý na lidi. Kožený popruh vedoucí přes rameno si přitáhla těsně k tělu a zkontrolovala umístění mečů na zádech. Rozhlédla se kolem sebe. „Hmm…“ cosi vzbudilo její pozornost. Pootevřené dveře do jedné ze zchátralých budov. Přísahala bych, že ještě před chvíli byly zavřené.

Sluneční paprsky se náhle začaly ztrácet pod těžkým příkrovem oblak, které zakryly celou oblohu. Medailon začal silně vibrovat. Ciri přivřela oči a zamžourala do tmy v otevřených dveřích. Stín. Něco se uvnitř mihlo. Trhla popruhem a stříbrný meč jí sám vyskočil z pochvy do ruky. Kelpie poplašeně zaržála.

Pak se cosi mihlo kolem stěny přilehlé budovy. Ciri koutkem oka postřehla pohyb, když se však tím směrem zaměřila, neviděla nic. „Ukaž se!“ křikla a její hlas se odrazil od pobořených budov jako ozvěna.  

„Neeee… ty pryyyyč…“ ozvalo se zpoza jejích zad nezřetelně a ztěžka artikulovaně. Ciri se prudce otočila. Stín, který se za ní na okamžik zhmotnil, se opět rozplynul a zmizel v nastalém šeru. „Co jsi zač?“ křikla Ciri a ještě o něco pevněji sevřela jílec meče.

„Meee… ngaa… raaa…“ doléhalo k Ciri ze všech stran s ohlušující intenzitou. „Tyyy… pryyyč… nebo… zabíííít…“

„Zkus to!“ křikla Ciri a zatočila mečem nad hlavou. Stín, dosud nehmotný náhle získal pevné obrysy. Stvoření na čtyři stopy vysoké s ohromnou tlamou plnou ostrých zubů na ni upřeně zíralo a šklebilo se v obludném úsměvu. Ciri se zachvěla, něco tak odporného neviděla ani v zaklínačském bestiáři.

„Proč jsi tady?“ křikla s očima upřenýma na netvora.

„Prokleeeetáááá… zabilaaa… zabijuuu… takyyyy… tebee…“  procedilo mezi zuby stvoření a vyrazilo proti ní. Ciri udělala úskok do strany a nechala stvůru proletět kolem. Stříbrný meč zavířil vzduchem, využila toho pohybu a udělala půlpiruetu, čímž se bez námahy dostala opět do pozice čelem. Stvůra se nahrbila, dlouhé pařáty s drápy opřela o zem a zahrabala nohama po blátivé zemi, až částečky bahna odletovaly ke Kelpii. Černá klisna se splašila, kopyty předních nohou zamávala ve vzduchu a pak plnou vahou dopadla na zem. To na malou chvíli odpoutalo pozornost Mengary od zaklínačky. Ciri bez sebemenšího zaváhání využila situace a znamením Aard mrštila zrůdou o nejbližší zeď.

Stvoření narazilo do zdiva s takovou silou, že jej zasypaly kusy odpadávající omítky. Ciri na malou chvíli získala pocit, že by mohlo monstrum zůstat omráčené a udělala několik opatrných kroků směrem k němu, meč stále pevně sevřený obouruč. Náhle se Mengara s rachotem padající omítky a zdiva vymrštila na nohy a vrhla se proti ní.

Ciri jen tak tak stihla udělat rychlý únik, po něm následoval úskok a pak výpad. Stříbrný meč se zabodl stvoření do horní části zad. Mengara zakvílela a na malou chvíli zavrávorala. Na to zaklínačka čekala, okamžitě udělala výpad a seknula mečem naplocho. Tím oddělila nestvůře hlavu od těla. Veliká morda válející se v bahně ještě několikrát naprázdno zaklapala čelistí a pak ustrnula.

Jediným třepnutím sklepla Ciri černou mazlavou krev z meče a zasunula ho zpět do pochvy. Pak se sehnula k Mengaře, která mezitím nabyla lidské podoby. Špinavá ženská hlava s propadlými tvářemi a slepenými vlasy na ni zírala vyvalenýma očima ze země v němé výčitce.

„Všechny kletby zvrátit nemůžu!“ řekla tiše Ciri a pomalu se narovnala. Rozhlédla se po nádvoří. Sluneční paprsky se začaly nesměle prodírat skrze rozestupující se mraky a medailon konečně přestal vibrovat. „Kelpie!“ zavolala zaklínačka na klisnu, která však nebyla nikde v dohledu. „Skvělé! Asi tu budu muset přenocovat,“ povzdechla si při pohledu na slunce sklánějící se k obzoru.