Iluze mrtvého muže

Slunce visící vysoko nad obzorem spaluje krajinu, která kdysi pulzovala životem. Teď už tu jsou jen nekonečné písečné pláně. V dálce, z neustále se přelévajících dun, trčí torza stromů. Všechno je mrtvé. Na rozpáleném písku stojí muž. Vítr čechrá jeho plavé vlasy a zanechává na nich do hladka obroušená zrníčka písku. Rukou si zacloní pohled. Stín, který jeho dlaň vrhá, však jen stěží zmírňuje oslepující intenzitu světla obřího zářícího kotouče. Jeho zrak sklouzne k medailonu, který svírá v ruce. Jsou na něm vyražena písmena. A a M. Malý kousek kovu je jeho jedinou spojnicí s minulostí. Hledí na něj a myšlenky mu víří hlavou.

Kdysi jsem si myslel, že moje cesta vede přímo – z jednoho bodu do druhého. Bez zákrut a odboček. Narodíš se, jdeš vpřed a jednoho dne zemřeš. Žádné zvraty, žádná překvapení. Život měl svůj řád. Každá bytost svůj účel, své pevné místo na světě. Nemohl jsem se mýlit víc. Teď už to vím.

Můj příběh se odvíjel docela jinak, než je obvyklé. Narodil jsem se, žil, a nakonec i zemřel. Jenomže teď tu opět stojím. Co jsem? Pouhá anomálie, výchylka od běžného chodu věcí? Sám nevím… Ale jedno vím jistě, vše kolem mě je mrtvé. Z mého světa zbyly trosky. Smutná připomínka toho, čím býval. Už nestojí žádné domy, hrady ani paláce. Vítr si nepohrává s větvemi stromů a na obloze se nevznáší ptáci, kteří v jejich korunách hnízdili. Svět pohltil zmar. Čas rozemlel kámen na prach a písek.

Jediné, co dosud přetrvalo, jsou mrtvé kmeny stromů, které se odmítly vzdát, dokud byla ve vzduchu aspoň nějaká vláha. Nazývali jsme je věčnými. Jenom ty a několik málo nejodolnějších endemitů, bylo schopno přežít i v těch nejhorších podmínkách. Teď už však nežijí. Jediná voda, která na světě zbyla, je ta má. Ta, která tvoří tkáně mého těla, plní mé cévy a vytéká z mých ran.  Jsem odsouzen zemřít, znovu.  

Olíznul si rozpraskané rty pokryté nánosem prachu. Oschlý jazyk se mu přilepil na patro.

Toužím znovu zažít ten pocit, který vyvolávala voda svlažující mé hrdlo. Tehdy jsem si jí nevážil, v té době, kdy zaplavovala téměř celý náš svět. Sladká, slaná, tekoucí, uvězněná v ledu i ta napájející bahnité tůně přeplněné larvami komárů. Vybavuji si její chuť, chladivou, svěží, životadárnou. Jak rád bych se napil. Jak rád bych spatřil tu havěť, která mě tehdy tak odpuzovala. Měl jsem vše, a přesto jsem si myslel, že nemám nic. Nevážil jsem si života, který mi byl dán, a nevážil jsem si ani jí.

Její hluboké modré oči. Tehdy takovou barvu mělo nebe. Nebyl jsem schopen rozeznat, kde končí její pohled a začíná obloha. Ztrácel jsem se v nich. Ztrácel jsem sám sebe, a děsilo mě to. Proto jsem ji nakonec odvrhl. Ji i naše dítě. Malého chlapce s nebeskýma očima a vlasy barvy písku, na kterém teď stojím.

A nyní za to platím. Za vše, co jsem měl a čeho jsem se sám z vlastní vůle zřekl. Tolik bych to chtěl zpátky. Jenže teď už cesta není plná zákrut ani odboček. Teď už vede jen přímo. Přímo touhle pustinou vstříc smrti. Dostal jsem druhou šanci. Šanci zemřít.

Jaký by byl život, kdybych se rozhodl jinak? Kdybych nevyměnil lásku a měkkou náruč za blyštivý kov. Za opojení mocí, která se jen tak někomu nenaskytne. Žili by? Žil by celý svět? I ta nejodpudivější havěť? Možná… Je šance to zvrátit? Kdo ví!

Možná, když nezemřu, když seberu poslední střípky moci, dokážu zvrátit běh času. Dokážu přimět stromy znovu ožít a po nich ptáky a ještěrky. Možná. A možná to jsou jen iluze mrtvého muže.

***

Usedl do horkého písku. Stín mrtvého stromu mu poskytl alespoň malou úlevu od žáru, který postupně vysoušel jeho tělo. Prstem do písku napsal dvě písmena A a M.

Vzpomínám si na její pohled, když držela našeho syna v náručí. Na její potem slepené vlasy a košili prosáklou krví a plodovou vodou. Na tmavé kruhy pod očima i na její pyšný výraz, když mi ukazovala ten uzlíček v náručí. Tehdy jsem měl pocit, že život dává smysl. Že se všechno točí, a už navždy bude točit, jen kolem něj a kolem ní… Mikail, tak jsme mu říkali. Žil a rostl. Stále více se podobal jí. Ze mě měl jen střípek. Vlasy v barvě písku. Modré oči po ní. Zdědil i její povahu, urputnou, milující, zábavnou. Jenže i to nakonec bylo málo.

Rodinný život mě začal dusit. S jeho prvními kroky na podlaze našeho domu, zazněly i moje poslední. Neohlédl jsem se, když křičel ať se vrátím. Nebyl jsem schopen čelit slzám, které zaplavily jeho a pak i její oči. Tichá výčitka, která na mne hledí z minulosti. Z těch dávných časů, kdy jsem měl vše a myslel si, že nemám nic.  Strach ze selhání, to bylo to, co mě děsilo po nocích. Teď to vidím jasně. Bál jsem se, že neobstojím, že zklamu ta očekávání, která měli, Mikail a Anna.

Byl jsem slaboch a vzdal se své role otce a manžela. A pro co? Pro pomíjivé radosti, pro zlato a prchlivost, která jde ruku v ruce s mládím. Ano, byl jsem mladý a ano, miloval jsem je. Co jsem ale miloval víc? Sebe, nebo spíš svoji představu o sobě. Když jsem je opouštěl, byl jsem slabý jako ten komár, který se mi kdysi tak hnusil. Přesto jsem je dokázal bodnout a nakazit nemocí opuštění.

Chtěl jsem být mužem, ke kterému všichni vzhlíží, za kterým přicházejí davy s poklonami a zlatem. Získal jsem to? Ano, získal, a ještě něco navíc. Svou moc. Moc, která nakonec přivedla do záhuby vše, i ty, kdo mě milovali. To já byl sluncem, které nyní spaluje krajinu a spolu s ní i mojí kůži.

To ta moc, otrávená, prokletá. Jak jsem ji získal? Nebylo to hezké, ani čestné. Ztratil jsem zábrany, bral jsem si vše, co jsem chtěl. I moc jsem si vzal silou. Ten, komu patřila přišel o vše, včetně života. A já jsem získal mnohem víc, než bych kdy mohl doufat. Jenže jsem ji neuměl ovládnout. Třásly se mi ruce, neustále, moc mnou proudila a hrozila vybuchnout. Tak jsem se naučil pár laciných triků, jimi jsem oblouznil davy. Ale ten zbytek si začal vybírat daň. S každým dalším trikem se mi víc a víc zatemňovala mysl. Nebyl nikdo, kdo by mi dokázal pomoci. Moc sžírala moje nitro. Až nakonec přišlo nevyhnutelné. Tehdy jsem uviděl Mikaila a Annu s ním… Vypadali šťastně. Anna byla krásnější, než si ji pamatuji, Mikail vyrostl a zesílil. Ten muž vedle nich byl tím, čím jsem mohl být já. Pohled na ně mi připomněl, co vše jsem ztratil.

Neunesl jsem to. Moje moc se smísila se záští, která ve mně léta rostla jako podhoubí a vybuchla. Oslnivá záře sežehla povrch celého světa a já zemřel ve stejnou chvíli jako oni. A tak tu nyní stojím a pykám za vše.