1 – Probuzení

„Vstávej To!“ šťouchl do mě Zach a ukázal zuby v úsměvu, který nenechával na pochybách o tom, že má něco za lubem.

„Nech mě! Je brzo!“ zaskuhral jsem a přikryl si tvář dekou.

„No právě! Je tak brzo, že v klidu můžeme proklouznout do stájí a vzít si koně! No tak, dělej!“ zacloumal se mnou.

„Do stájí? Zbláznil ses? Víš, co je dneska za den?“ protočil jsem očima a vystrčil nos zpod deky.

„Přesně! Právě proto se musíme zdejchnout. No tak, vstávej, To! Olgi už určitě sedlá koně!“

„Kam chcete jet?“ zeptal jsem se, když jsem si za skromného světla svíce natahoval jezdecké boty.

„Uvidíš!“ zatvářil se tajemně a otevřel dveře mojí komnaty.

„Opovaž se ceknout!“ zavrčel na stráž stojící na hlídce a pak se rozběhl temnou chodbou.

Následoval jsem ho a naše kroky se rozléhaly kamenným bludištěm starobylého paláce, dokud jsme nedorazili ke stájím. Slunce už začínalo barvit obzor měkkým oranžovým světlem. Olgi čekal venku se třemi osedlanými koňmi. Beze slova jsme se vyhoupli do sedel a vyrazili městskou branou ven. Vojáci hlídkující před branami jen lhostejně pohlédli naším směrem a ustoupili stranou. Byli na naše neohlášené výpravy zvyklí.

Pobídli jsme koně a uháněli po prašné cestě pryč od hradiště. Olgi se Zachem hlasitě pobízeli své koně a hnali je divoce vpřed. Nezůstával jsem pozadu. Studený vzduch mi nahnal do žil čerstvou krev, která už úplně potlačila moji ospalost.

Jak jsme se vzdalovali od domova, slunečního svitu zvolna přibývalo. Zastavili jsme se na nedalekém kopci a chvíli si užívali výhled na probouzející se Brenniu a mořskou hladinu, která se třpytila jako diamant. Z dáli k nám dolehlo zakokrhání kohouta. Zach sebou trhnul: „Hej, nebudeme se tu kochat jako nějaký slečinky, jedem! Hejá!“ křikl a kopnutím do slabin přiměl svoji bílou klisnu rozběhnout se po cestě.

Trhnul jsem uzdou a pobídl koně. Olgi zůstal daleko za mnou, ale ne na dlouho. Jeho kůň byl téměř tak rychlý jako ten můj. Brzy mě dohnal a já za sebou mohl slyšet hlasitý dech unikající z ryzákových nozder.

„Zachu! Kam nás vedeš?“ křikl jsem na přítele, který byl stále o dobré tři koňské délky před námi. 

Zach se na nás během divokého cvalu otočil a ve svitu slunce se zaleskly jeho zuby v širokém úsměvu. Vedl nás cestou vinoucí se k lesu. Do něj sluneční paprsky ještě nedosáhly, a tak bylo sotva vidět na cestu. Kopyta našich koní tlumila měkká vlhká půda a já si všiml, že Zach zpomalil a povolil uzdu. Dojel jsem ho a hned za mnou i Olgi.

„Co je, Zachu, bojíš se tmy? Anebo lesních příšer?“ zavolal jsem na něj s úsměvem.

Zach jen zavrtěl hlavou. „Musíme to najít. Nechci to minout!“ řekl tišeji, než bych čekal a na malou chvíli se mi zazdálo, že se jeho odvaha a bezstarostnost kamsi poděla.

Zvolnil tempo tak, že se sotva ploužil. Vyklonil se ze sedla, jako kdyby něco hledal. Snad otisky koňských kopyt, nebo vyšlapanou stezku, kterou stále halilo šero.

„Tady!“ řekl a rukou ukázal k hluboké brázdě protínající kraj cesty a směřující do borového lesa.

„Olgi, ty víš, co tam je?“ otočil jsem se na druhého přítele, který jen pokrčil rameny.

„Sesedněte!“ rozkázal nám Zach, když sám seskočil z koně.

„Je to dobrý nápad?“ zapochyboval jsem.

„To! Přestaň se chovat jako ufňukaná princeznička!“ napomenul mě Olgi, seskočil na prachem pokrytou zem a přivázal svého koně vedle Zachova. Od tebe to sedí… pomyslel jsem si a věnoval mu úšklebek.

Olgi si ho však nevšiml, byl příliš zaujatý Zachovým počínáním.

Pokrčil jsem rameny a následoval je. Zach zamířil k brázdě, která se rozšiřovala a prohlubovala. Stromy v přilehlém okolí byly vyvrácené a jejich větve polámané, jako kdyby tudy prošlo něco velkého.

„Zachu, co tu brázdu udělalo?“ zeptal jsem se tiše.

„Uvidíš,“ odpověděl potichu.

Stočil jsem pohled k Olgimu, který se usmíval, ale pot na jeho čele a pulzující žíla na krku prozrazovaly, že má strach.

Jak jsme se prodírali lesem, tlumeného světla a polomů stále přibývalo až se před námi cosi zalesklo.

V jámě, která byla výsledkem zjevně tvrdého dopadu, leželo mohutné tělo. Jeho lesklý šupinatý povrch odrážel sluneční paprsky, které se prodíraly mezi stromy. Blanitá křídla byla sklopena podél těla a dlouhý ocas se částečně ztrácel v hromadě polámaných větví.

Zalapal jsem po dechu. Olgi překvapením zakňučel jako štěně, které se poprvé ocitlo mimo dohled svojí matky. Už se ani nesnažil předstírat, že nemá nahnáno. Zato Zach se zubil a s pýchou ukazoval na svůj objev.

„Co je to?“ zeptal jsem se a udělal několik opatrných kroků ke stvoření, které nehybně leželo zaklíněno mezi dva vyvrácené stromy. Strach z neznámého tvora mi svíral hrdlo.

„Já myslím, že je to drak!“ prohlásil hrdě Zach.

„Ale draci přece nejsou!“ vysoukal ze sebe Olgi, hlas se mu zlomil.

„To si máme všichni myslet!“ prohlásil Zach a založil ruce na prsou.

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se, stále neschopen odtrhnout oči od stvoření, které mi svou velikostí nahánělo hrůzu.

„Kdysi mi o nich otec vyprávěl! Prý jich tu žili tisíce, ale pak prý vymřeli, nebo možná byli vyhubeni!“

„Jak by to tvůj otec mohl vědět, Zachu?“ zeptal se Olgi.

„Můj otec toho ví hodně, nejspíš i víc než ten tvůj, To! A rozhodně víc než ten tvůj, Olgi!“ řekl Zach sebejistě. Něco v jeho hlase naznačovalo, že to, co říká, může být pravda. Já ji však slyšet nechtěl.

„Nesmysl, ten můj je král! To on by měl přece vědět všechno!“

„No… Možná, že ví, ale asi tě nechtěl strašit, když jsi taková slečinka!“ zasmál se Zach uštěpačně.

„Nechte toho, kluci! Co když to ještě žije?“ zasýpal poděšeně Olgi, ruku položenou na jílci meče.

„Nesmysl! Viděl jsem ho padat už včera večer! Přece by tady jen tak neležel, kdyby ještě žil!“ stál si Zach za svým.

Já si však jistý nebyl. Měl jsem takový nejasný pocit kdesi v hloubi těla, že věci jsou jinak, než se zdají. „Měli bychom se raději vrátit!“ vysoukal jsem ze sebe, když jsem vytřeštěnýma očima sledoval Zacha, jak vytahuje meč z pochvy a míří k dračí tlamě.

„Co to děláš, Zachu?“ zeptal se Olgi a jeho hlas zněl stále víc jako poděšené kňučení.

„Co by? Chci si vzít důkaz!“ odseknul Zach a opatrně rozevřel těžkou tlamu plnou zubů.

„Olgi! Seber se a pojď sem, budeš držet tlamu, aby nesklapla!“ rozkázal smrtelně bledému Olgimu. Ten hlasitě polknul a udělal několik nejistých kroků vpřed. Oběma rukama uchopil velikou tlamu a Zach zaklínil ostří meče mezi špičák a vedlejší zub. Chvíli mečem zub páčil tam a zase zpátky. Když získal dojem, že je kořen dostatečně uvolněný, uchopil špičák rukama a zatáhl. Zub z tlamy vyklouzl tak ochotně, že Zach ztratil balanc a zadnicí dopadl na obří tlapu.

Sledoval jsem celou scénu zpovzdálí. Příliš jsem se bál přiblížit se k něčemu tak velkému a nebezpečnému, jako je drak, ať už živý, nebo mrtvý. Zach měl pravdu, v tu chvíli jsem si sám připadal jako slečinka. Jenže pak se obří tělo pohnulo. Nebyl to velký pohyb. Připomínal spíš pohyb plynů v mrtvém těle, ale kdo by chtěl čekat, jestli se jeho domněnka potvrdí?

„Kluci…!“ vysoukal jsem ze sebe a udělal několik nejistých kroků vzad. Zakopl jsem a svalil se na zem. To ocas, který tam předtím určitě nebyl, mi zezadu podrazil nohy. Během pádu jsem postřehl vyděšený výraz v Zachovo očích, který ve stejnou chvíli ucítil pohyb obrovské tlapy, na níž nedobrovolně seděl. Olgi, který už byl předtím bílý, byl nyní ještě bledší. Drak stále žil! Sotva, ale žil!

Zach vyskočil na nohy a popadl Olgiho za ruku, prudce jím trhl a protáhl jej kolem dračího těla směrem ke mně. Já na nic nečekal, postavil jsem se, přeskočil ocas a utíkal směrem k našim koním. Moje srdce bušilo tak rychle, že hrozilo vyskočit z těla ven. 

Na koně jsem se vyšvihl tak rychle, jako nikdy předtím. Koutkem oka jsem zahlédl Zacha i Olgiho, jak prchají z lesa na pěšinu a nasedají na koně. Pobídl jsem svého vraníka a uháněl jsem lesem zpět k hradišti. Zach a Olgi byli v těsném závěsu. Když se mi zdálo, že jsme v bezpečí, přitáhl jsem uzdu a zpomalil.

„Co budeme dělat?“ zeptal se udýchaně Olgi.

„Řekneme to otci, toho draka musí zabít! Je to příliš nebezpečné!“ řekl jsem tiše a upřeně sledoval les.

„Zbláznil ses?“ rozčílil se Zach. „Co by asi tvůj papínek udělal, kdyby zjistil, že jsme tě vytáhli na výpravu bez doprovodu stráží, a k drakovi navrch?“

„Kluci já myslím, že to nebude třeba. Problém se vyřešil sám!“ ukázal Olgi chvějící se rukou nad špičky borovic, kde se s těžkopádným máváním potrhaných křídel tiše vznesl drak a zamířil nad širé moře.

„Há! Ještěže mám důkaz!“ usmál se Zach od ucha k uchu a ukázal bělostný špičák v dlani pravé ruky.

„To mě podrž!“ vydechl Olgi a náhle se zdál zase ve svojí kůži.

„Tak honem! Musíme tě vrátit, To, než si někdo všimne, že jsi pryč!“ křikl Zach a kopnul bělku do slabin.

„Toho se teď bojíš?“ zeptal jsem se ironicky. Zach se však jen zašklebil.

„Jasně! Dovedu si představit i horší věci, než je polomrtvý drak! Například princ, chybějící na oslavě své plnoletosti!“ pousmál se Zach a pobídl koně do klusu směrem k hradišti.