1 – Probuzení

„To, vstávej!” šťouchl do mě Zach a vycenil zuby v úsměvu, který nenechával nikoho na pochybách, že má něco za lubem.

„Nech mě! Je brzo!” zaskuhral jsem a přikryl si tvář dekou.

„No právě! Je tak brzo, že si nás nikdo nevšimne! No tak, dělej!” zacloumal se mnou.

„Zbláznil ses? Víš, co je dneska za den?” protočil jsem očima a neochotně znovu vystrčil nos zpod deky.

„Přesně! Právě proto se musíme zdejchnout. No tak, vstávej, To! Olgi už určitě sedlá koně!”

„Kam chcete jet?” zeptal jsem se, když jsem si za skromného světla svíce natahoval jezdecké boty.

„Uvidíš!” zatvářil se tajemně a potichu otevřel dveře komnaty.

„Opovaž se ceknout!” zavrčel na ospale mžourající stráž nenápadně se opírající o studenou zeď a rozběhl se temnou chodbou.

Následoval jsem ho. Naše kroky se tlumeně rozléhaly po tmavé kamenné dlažbě, dokud jsme nedorazili ke stájím. Měkké oranžové světlo zvolna začínalo barvit obzor a zpoza vysokých hradeb k nám doléhal zvuk vln tříštících se o útesy.

Chlad ranního vzduchu nasyceného solí mi zalezl pod oděv a donutil mě se zachvět. Na kratičkou chvíli se mi zastesklo po vyhřátém lůžku.  Jenže Olgi už na nás čekal se třemi osedlanými koňmi, a tak nebylo cesty zpět. Beze slova jsme se vyhoupli do sedel a vyrazili městskou branou ven. Hlídkující vojáci jen lhostejně pohlédli naším směrem a ustoupili stranou. Jen jeden – zjevně nováček – lehce zaváhal a udělal úkrok, aby se nám postavil do cesty. Druhý z vojáků ho počastoval přísným pohledem, a tak zase ustoupil zpět a uvolnil nám cestu.

Pobídli jsme koně a uháněli po prašné cestě pryč od hradiště. Olgi se Zachem vyrazili divoce vpřed a ani já nezůstával příliš pozadu. Studený vzduch mi vehnal do žil čerstvou krev, která už docela potlačila mou ospalost a já náhle na okamžik znovu pocítil tu divokou mladistvou radost ze života, který se v hradbách paláce jinak táhl tak zoufale pomalu.

Jak jsme se vzdalovali od domova, slunečního svitu zvolna přibývalo. Zastavili jsme se na nedalekém kopci a chvíli si užívali výhled na probouzející se Brennu a na mořskou hladinu, jež se odtud třpytila jako diamant. Z dáli k nám dolehlo zakokrhání kohouta. Zach sebou náhle trhl, jako by už měl té krásy dost. „Hej, nebudeme se tu kochat jako nějaký slečinky, jedem! Hejá!” křikl a kopnutím do slabin přiměl svoji bílou klisnu rozběhnout se po cestě.

Trhl jsem uzdou a pobídl koně. Olgi zůstal daleko za mnou, ale ne na dlouho. Jeho kůň byl rychlejší než ten můj, a tak mě brzy dohnal. Cválal za mnou tak blízko, že jsem zřetelně slyšel jeho chrčivý dech unikající z nozder.

„Zachu! Kam nás vedeš?” křikl jsem na přítele, který byl stále o dobré tři koňské délky před námi. Zach se na nás během divokého cvalu otočil a jeho zuby se zaleskly v širokém úsměvu. Neodpověděl. Jako by právě ten úsměv říkal vše. Vedl nás cestou vinoucí se k lesu, kam sluneční paprsky ještě zdaleka nedosáhly. Sotva bylo vidět na cestu. A když kopyta našich koní ztlumila měkká vlhká půda, všiml jsem si, že Zach zpomalil a povolil bělce uzdu. Dojel jsem ho a hned po mně i Olgi.

„Co je, Zachu, bojíš se tmy?” popíchl jsem ho.

Zach však jen netečně zavrtěl hlavou. „Nechci to minout!” řekl tiše a mně se na malou chvíli zazdálo, jako by se jeho bezstarostnost kamsi poděla. Nakonec zvolnil tak, že se sotva ploužil. Vykloněn ze sedla zíral na zem podél cesty a něco hledal. Snad otisky koňských kopyt, nebo nenápadnou stezku, kterou ještě stále halilo šero.

„Tady!” ukázal rukou k sotva znatelné brázdě, jež protínala kraj cesty a směřovala do borového lesa. Kdokoli jiný by ji i ve dne snadno přehlédl, ale ne Zach. Jeho oči si vždy všímaly věcí, které zůstávaly ostatním skryty.

„Olgi, ty víš, co tam je?” otočil jsem se na druhého přítele, který jen pokrčil rameny.

„Sesedněte!” rozkázal nám Zach, když sám seskočil z koně.

„Je to dobrý nápad?” zapochyboval jsem a hlas mi při tom lehce přeskočil.

„To! Přestaň se chovat jako ufňukaná princeznička!” napomenul mě uštěpačně Olgi, seskočil na zem a přivázal svého koně vedle toho Zachova. Od tebe to sedí… pomyslel jsem si a věnoval mu úšklebek.

Olgi si ho však nevšiml. Byl příliš zaujatý Zachovým neobvyklým počínáním.

Pokrčil jsem rameny a následoval je. Zach opatrně zamířil k brázdě, která se směrem od cesty rozšiřovala a prohlubovala, jako by v zemi drhlo něco ostrého a těžkého. O něco dál od cesty začaly brázdu lemovat vyvrácené stromy.

„Zachu, co se tady stalo?” zeptal jsem se tiše se staženým hrdlem, nedovolujícím mi vydat žádný hlasitější zvuk. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Co mohlo vyrýt takovou brázdu a vyvrátit stromy, jejichž špičky se tyčily snad až do nebes?

„Uvidíš,” odpověděl Zach potichu.

Stočil jsem pohled k Olgimu, který se usmíval, ale pot na jeho čele a pulzující žíla na krku prozrazovaly, že má strach. Při pohledu na něj jsem si uvědomil, že mám ruce křečovitě sevřené v pěst.

Jak jsme procházeli lesem, tlumeného světla a polomů stále přibývalo, až se před námi cosi zalesklo.

V jámě, kterou vyhloubil tvrdý dopad, leželo mohutné tělo. Jeho lesklý šupinatý povrch odrážel sluneční paprsky, jež se prodíraly mezi stromy. Blanitá křídla byla sklopena podél těla a dlouhý ocas se částečně ztrácel v hromadě polámaných větví.

Zalapal jsem po dechu. Olgi překvapením zakňučel jako štěně, které se poprvé ocitlo mimo dohled své matky. Už se ani nesnažil předstírat, že nemá nahnáno. Dokonce i Zach na malou chvíli ztuhl. Pak se však zazubil a s pýchou ukázal na svůj objev.

„Co je to?” vydechl jsem přiškrceně a udělal několik opatrných kroků ke stvoření, které nehybně leželo zaklíněno mezi dvěma vyvrácenými stromy. Po zátylku mi stekla studená kapka potu.

„Já myslím…” odtušil Zach a na malou chvíli zaváhal. „Že je to drak!” dodal nakonec a hrdě vystrčil bradu.

„Ale draci přece nejsou!” vysoukal ze sebe Olgi, jehož hlas povyskočil ještě o tóninu výš.

„A co by to teda bylo jinýho? Přerostlá ještěrka?!” ušklíbl se Zach a založil ruce na prsou.

„Drak…” vydechl jsem tiše, neschopen odtrhnout oči od stvoření, které mi svou velikostí nahánělo hrůzu. Nic na tom neměnilo ani to, že se dosud nepohnulo ani o píď.

„Co když to ještě žije?” zasípal Olgi, oči upřené na obří tělo a zpocenou ruku položenou na jílci meče.

„Nesmysl! Viděl jsem tu brázdu už včera večer! Přece by tady jen tak neležel, kdyby ještě žil!” stál si Zach za svým. Náhle se mi zdál být opět sám sebou. Sebejistý, jízlivý… možná až příliš odvážný. Generálův syn.

Já jsem si však tak jistý nebyl. Měl jsem nejasný, těžko uchopitelný pocit kdesi v hloubi těla, že věci jsou jinak, než se zdají. „Měli bychom se raději vrátit!” vysoukal jsem ze sebe, když jsem vytřeštěnýma očima sledoval, jak Zach vytahuje meč z pochvy a míří k dračí tlamě.

„Co to děláš, Zachu?” vyvalil oči i Olgi.

„Co by?” ušklíbl se Zach. „Chci si vzít důkaz!” dodal nakonec a opatrně rozevřel těžkou tlamu plnou zubů.

„Olgi! Seber se a pojď sem! Budeš držet tlamu, aby nesklapla!” rozkázal smrtelně bledému Olgimu. Ten hlasitě polkl a udělal několik nejistých kroků vpřed. Třesoucíma rukama uchopil velikou tlamu a Zach zaklínil ostří meče mezi zuby. Chvíli jím v tlamě lomcoval, a když nabyl dojmu, že je kořen dostatečně uvolněný, uchopil špičák rukama a zatáhl. Zub z tlamy vyklouzl tak ochotně, až Zach ztratil rovnováhu a zadnicí dopadl na obří tlapu s drápy dlouhými jako moje předloktí.

Sledoval jsem celou scénu zpovzdálí. Příliš jsem se bál přiblížit se k něčemu tak velkému a nebezpečnému, jako je drak. Ať už živý, nebo mrtvý, pořád mi naháněl hrůzu. A moje intuice se nepletla. Hned po tom, co Zach dosedl, se obří tělo lehounce pohnulo. Ten pohyb připomínal spíš posmrtné záškuby a snadno by se dal označit za pouhý únik plynů z rozkládajícího se těla. Ale kdo by chtěl čekat, jestli se ta domněnka potvrdí?

„Kluci…!” vysoukal jsem ze sebe a udělal několik nejistých kroků vzad. Zakopl jsem a svalil se na zem. Ocas, který tam předtím určitě nebyl, mi zezadu podrazil nohy. Během pádu jsem postřehl vyděšený výraz v Zachových očích — ve stejnou chvíli ucítil pohyb obrovské tlapy, na níž nedobrovolně seděl. Olgi, který už byl předtím bílý, byl teď ještě bledší. Drak stále žil! Sotva, ale žil, a Zachův sběr důkazů ho znovu přivedl k vědomí.

Zach vyskočil na nohy, popadl Olgiho za ruku, prudce jím trhl a protáhl ho kolem dračího těla směrem ke mně. Já na nic nečekal, postavil se, přeskočil ocas a utíkal k našim koním. Srdce mi bušilo tak rychle, že hrozilo vypovědět službu.

Na koně jsem se vyšvihl rychleji než kdy dřív. Jen koutkem oka jsem zahlédl Zacha i Olgiho, jak vybíhají na pěšinu a nasedají. Pobídl jsem svého vraníka a uháněl hlava nehlava zpět k hradišti. Zach a Olgi byli v těsném závěsu. Když se mi zdálo, že jsme dost daleko, přitáhl jsem uzdu a zpomalil.

„Co budeme dělat?” zeptal se udýchaně Olgi, oči navrch hlavy a ústa dokořán.

„Řekneme to otci! Toho draka musí zabít!” řekl jsem rázně. „Je to příliš nebezpečné!” dodal jsem spíš pro sebe.

„Zbláznil ses?” zavrhl můj nápad Zach. „Co by asi tvůj papínek udělal, kdyby zjistil, že jsme tě vytáhli na výpravu bez stráží, a k drakovi navrch?” A já si uvědomil, že bych nás zbytečně vystavil jeho bezbřehému hněvu.

„Kluci, já myslím, že to nebude nutný!” vydechl Olgi. „Problém se asi… vyřešil sám!” vykoktal a ukázal rukou nad les, kde se za těžkopádného mávání křídel vznášel drak mířící nad širé moře.

„Há! Ještěže mám důkaz!” usmál se Zach od ucha k uchu a ukázal bělostný špičák v dlani pravé ruky.

„To mě podrž!” vydechl Olgi, jehož tvář začala pozvolna získávat svůj obvyklý růžolící nádech.

„Tak honem! Musíme tě vrátit, To, než si někdo všimne, že jsi pryč!” křikl Zach a kopl bělku do slabin.

„Toho se teď bojíš?” zeptal jsem se ironicky. Zach se však jen zašklebil.

„Jasně! Dovedu si představit i horší věci než polomrtvého draka! Třeba prince chybějícího na oslavě vlastní plnoletosti!” pousmál se a pobídl koně do klusu směrem k hradišti.