2 – Běh událostí

„Toane Gennaro Vigo!” rozlehlo se chodbou vedoucí do mých komnat.

„Ach jo…” vzdychl jsem sotva slyšitelně, když mi došlo, komu ten hlas patří.

„Gilberte! Rád tě vidím, starý brachu…” snažil jsem se tvářit nenuceně a pokud možno skrýt před svým poručníkem důkazy naší brzké vyjížďky. Starý Gil, jak jsem mu říkal, se ke mně zvolna šoural chodbou. Už z dálky jsem podle jeho výrazu poznal, že ho neošálím. Ten zatracený Gilbert měl sakra dobrý zrak, a ještě lepší čich. Vsadím se, že pach mého koně cítil už na schodech, o zablácených botách ani nemluvě.

„Kampak si jeho výsost tak brzy ráno vyjela?” zeptal se káravě a přelétl mě očima od hlavy až k patě. „Veličenstvo, víte přece, že se máte chystat na slavnost?” To nebyla otázka…

„Byl bych raději, kdyby se žádná slavnost nekonala!” zabručel jsem a loupl očima po stráži u dveří mé komnaty. Voják nyní stál v pozoru, ale viditelně se snažil potlačit zívnutí.

„Cože?” zeptal se Gilbert udiveně a zatvářil se, jako by mi nerozuměl. Zjevně mi dával ještě jednu šanci zvážit svá slova. Tak dobře, starý brachu, máš to mít!

„Že jsem rád, že na mě dohlížíš a pomůžeš mi přichystat se na tu slávu!” zformuloval jsem přijatelnou odpověď a na Gilově tváři se rozlil spokojený výraz.

„Tak tak, veličenstvo!” přitakal Gil a poplácal mě po rameni. „Ale jestli mohu… nejprve se vykoupejte. Víte, jak vaše paní matka nesnáší pach stájí!” usmál se a ukázal chrup, z něhož chyběla dobrá polovina.

Co asi udělá Zach s tím dračím tesákem? prolétlo mi hlavou při pohledu na mezery mezi jeho zuby.

Když byl Gil konečně spokojen s mým zevnějškem, vydali jsme se společně šouravou chůzí do sálu, kde se měla konat ta sláva. Většina lidí by se ptala, proč se musím strojit už ráno, když jsem ještě neměl ani snídani. Inu, v Brenně to chodí tak, že když prvorozený syn — a v tomto případě i jediný potomek královského rodu — dosáhne plnoletosti, rozhodně to nejde odbýt za jeden večer. Slaví se od samého rána a oslava trvá i několik dní. Obvykle do té doby, než se vypijí všechny sudy a většina hostů se rozprchne léčit si kocovinu a lízat rány. Z širokého okolí se do paláce sjíždějí šlechtici a šlechtičny, vazalové i vazalky a další ici, ičny, ové a alky. A že jich je. Když se zde naposledy slavily narozeniny mého otce, sjelo se hostů na tři sta.

„Kolik jich má přijet tentokrát?” zeptal jsem se Gila cestou a snažil se konverzací zabít nějaký ten čas.

„Podle vaší matky by jich mělo být okolo sto padesáti,” odpověděl Gil.

„A co ten zbytek?” Ne že by mi na tom záleželo. Tyhle ceremonie k smrti nenávidím.

„Bojar z Darrie řeší spiknutí a Lotkovi z Maribu se narodil syn…” vypočítával Gil nevzrušeně ty, kdo se omluvili. „Jistě vás ale potěší, že dorazí Damius z Kalirie.”

„Proč by mě to mělo potěšit?” zeptal jsem se, udiven jeho podivným předpokladem.

„Přijede s ním i jeho dcera, jistá slečna Briggitte!”

„A co já s ní?” podivil jsem se ještě o něco víc a povytáhl při tom jedno obočí.

„Myslím, že bude lepší si o tom promluvit s jeho Milostí!” odtušil Gil a dál se ploužil chodbou. Všiml jsem si stěží skrývaných úsměšků na tvářích stráží. Sakra, tady vědí všichni víc než já!

Když jsme se konečně došourali na místo určení, zastavil jsem se ve dveřích a rozhlédl se po sále. Nejprve jsem si všiml matky – opět elegantní, ostatně jako vždy. O kus dál postával generál Duah a vedle něj se nervózně ošíval Zach. I slepému by bylo jasné, že nesnáší společenský oděv. Stejně jako já. Jeho umučený výraz se změnil, jakmile mě zahlédl ve dveřích. Olgiho jsem nikde neviděl. Nejspíš ještě někde dostával vyčiněno od otce za naši ranní neplechu.

Sotva jsem vkročil do dveří, ozvalo se zvučné: „Jeho ctěná výsost Toan Gennaro Vigo!” To oznámení zafungovalo jako signál, aby se na mě upřely všechny zraky. S výjimkou jednoho, který jsem zde s jistotou očekával, ale který k mému překvapení chyběl. Svého otce jsem v tom davu nikde nezahlédl. Neseděl na trůnu ani nikde nekorzoval. Neobvyklé. Možná se nakonec přece jen dočkáme nějakých nečekaných událostí. Kdybych jen tušil, jak velkou jsem měl pravdu.

Právě když jsem si odbyl protokolární gratulace šlechticů z blízkého i vzdálenějšího okolí, se na druhém konci místnosti zvolna začal rozestupovat dav. Mužští účastníci oslavy se postupně lámali v pase, jedna elegantnější úklona střídala druhou, a vyšňořené dámy předváděly svá léty a praxí zdokonalovaná pukrlata. To nemohlo znamenat nic jiného, než že se na oslavě konečně zjevil i můj zploditel, pán a vládce, samotný král Brenny, jeho milost Edgar Oreni Vigo. Tadááá…

To, co svým zvonivým hlasem přednesl při jeho příchodu herold, se jen pramálo lišilo od mé verze. Rozdíl byl snad jen v titulech… ech, dobře… v titulech a tónu.

Jenže pohled na otce, ač jsem ho viděl rád, mi způsobil lehký záchvat paniky. Nevstupoval totiž do sálu sám, nýbrž s jistým mužem. A světe div se, můj obvykle málomluvný otec byl zapředen do zjevně strhujícího rozhovoru. Do strhujícího rozhovoru s mužem, kterého jsem neznal a jehož i herold jaksi opomněl představit. Muselo to mít nějaký důvod, protože takové opomenutí by za normálních okolností způsobilo, když už ne přímo povyk, přinejmenším vlnu udivení.

Chvíli jsem navenek nezúčastněně korzoval, ochutnával lahůdky vábně naaranžované na stolech, kochal se hlubokými výstřihy vnadných dam a tu a tam usrkl víno. Až jsem narazil na Olgiho.

„Tak jak to jde, kamaráde?” mrkl jsem na poněkud pobledlého kumpána. Nepozastavil jsem se nad jeho vzhledem, jednoduše jsem – a teď zpětně přiznávám, že poněkud naivně – jeho bledost přičítal naší ranní lumpárně.

„Aaa… ahoj, To!” vysoukal ze sebe nervózně.

„Snad jsi po tom dnešním zážitku nezačal koktat?” popíchl jsem ho, ale vzápětí jsem došel k závěru, že jsem to možná přehnal. Přece jen — setkání s tvorem, o jehož existenci nikdo z nás dosud neměl tušení, dokáže s člověkem zamávat.

Jenže Olgiho zjev měl poněkud jiný důvod, než jsem předpokládal.

„To, já nevím, jak začít,” zašeptal tak, aby ho nikdo v nejbližším okolí neslyšel.

„S čím nevíš, jak začít?” zeptal jsem se a zavrtal do něj svoje zvědavé modré oči. Vtom mě kdosi udeřil do zad.

„Neví, jak ti říct, že se budeš ženit!” urychlil běh věcí Zach a vrhl na mě až teatrálně soucitný pohled.

„Co, že se budu?!” zalapal jsem po dechu.

„Ženit!” zopakoval Zach, aby se ujistil, že jeho sdělení plně chápu.

Zamrkal jsem překvapením. Olgi, zírající si na špičky bot, se ošil.

„Olgi?” obrátil jsem se příteli, jehož hlas začal znovu znít jako fistule.

„Je to pravda,” vysoukal ze sebe a vrhl na mě pohled, jako by můj život právě skončil.

„Jak… jak to víš?” zeptal jsem s očividnými pochybami.

„Otec se dnes podřekl, když do účetních knih zapisoval jistý větší obnos peněz!”

„Obnos? Jak by nějaký obnos mohl souviset s mojí svatbou?” Založil jsem si ruce na prsou. Přece by mi o tom řekli… nebo ne?

„Ten větší obnos peněz, To, bylo věno tvojí nevěsty!” doplnil Zach.

Nevím to jistě, ale nejspíš jsem zbledl. Řekli by mi o tom…  že jo? „Sakra, když už mě rodiče chtějí oženit, mohli by mi to alespoň říct!” zasyčel jsem podrážděně.

„Jsem si jistý, že přesně to se právě tvůj otec chystá udělat!” kývl Zach hlavou směrem ke králi, který si to i se svou společností pomalu mířil k nám.

„Omluvíš nás, To?” zeptal se Zach naoko zdvořile, když se otec přiblížil na doslech a hluboce se uklonil. Ale ještě, než se vzdálil, úkosem pohlédl na otcova společníka a lehounce kývl hlavou. Aha, tak tohle je otec nevěsty…

„Jistě, Zachu, Olgi!” naznačil jsem úklonu zdvořilou, i když o poznání menší, než vysekávali oni mně. Etiketa musí být, jak vždycky říkal Gil.

„Toane!” oslovil mě otec.

„Ano, milosti?” Tentokrát následovala poklona mnohem poctivější.

„Chtěl bych ti někoho představit!” začal otec zlehka.

Tak do toho, strhni ten obvaz, ať to máme za sebou.

„Jistě…” odtušil jsem a přelétl očima neznámého muže. Zjevně byl zámožný. Zlatou nití protkávaná tunika, hedvábné nohavice a zlatem zdobené boty svědčily nejen o naditém měšci, ale i o poklady přetékajících truhlách a možná i sklepeních. Celý dojem bohatství ještě umocňoval samolibý úsměv sedící na jeho tváři, ke které jsem znovu zabloudil. Jsem si jistý, že mě ohodnotil úplně stejně jako já jeho.

Tak co, zdám se ti jako vhodná partie pro dcerušku?

„Představuji ti Damia z Kalirie!” uvedl otec svého společníka vřele, avšak až podezřele neformálně. „Damius z Kalirie je panovníkem stejnojmenné země na severu kontinentu!” pokračoval v představování. „A toto je můj syn, princ Toan Gennaro Vigo!”

„Rád tě poznávám, chlapče!” poplácal mě cizí šlechtic familiárně po rameni.

Formality máme za sebou, tak k věci!

„Potěšení je na mé straně!” odpověděl jsem v souladu s protokolem a pak následovala hluboká úklona. Otec i Damius byli mými způsoby zjevně potěšeni. Jenže já, navenek klidný a formální, uvnitř běsnil. Hlavu mi zaměstnávaly otázky jako: Proč zrovna teď? Proč mi to neřekli? Co tím otec sleduje? Ví o tom matka? Kde přesně ta pitomá Kalirie leží a kdo, sakra, pojmenuje zemi zrovna takhle? A spousta dalších. Co mi hlavou nehonilo vůbec, bylo to, jak asi vypadá dceruška, jejíž tučné věno si můj pragmatický otec nechal vyplatit ante tempus.