2 – Běh událostí

„Toane Gennaro Vigo!“ rozlehlo se chodbou vedoucí do mých komnat.

„Ach jo…“ vzdychl jsem sotva slyšitelně, když jsem si uvědomil, komu ten hlas patří.

„Gilberte! Rád tě vidím, starý brachu…“ snažil jsem se tvářit nenuceně a pokud možno zakrýt před mým poručníkem důkazy o naší brzké vyjížďce. Starý Gil, tak jsem mu říkal, se ke mně zvolna šoural chodbou. Už z dálky jsem podle jeho výrazu poznal, že ho neošálím. Ten zatracený Gilbert měl sakra dobrý zrak, a ještě lepší čich. Vsadím se, že pach mého koně cítil už na schodech, o zablácených botách ani nemluvě.

„Kampak si jeho výsost tak brzy ráno vyjela na koni?“ zeptal se káravě a přelétl mne očima od hlavy až k patě. „Veličenstvo, víte přece, že se máte chystat na slavnost?“ To nebyla otázka…

„Byl bych raději, kdyby se žádná slavnost nekonala!“ zabručel jsem.

„Cože?“ zeptal se Gilbert udiveně a zatvářil se, jako kdyby mi nerozuměl. Zjevně mi dával ještě jednu šanci zvážit svoje slova. Tak dobře, starý brachu, máš to mít!

„Že jsem rád, že na mě dohlížíš a pomůžeš mi přichystat se na tu slávu!“ zformuloval jsem přijatelnou odpověď a na Gilově tváři se rozlil spokojený výraz.

„Tak tak, veličenstvo!“ přitakal Gil a poplácal mě rukou po rameni, „Ale jestli mohu… nejprve se vykoupejte. Víte, jak vaše paní matka nesnáší pach stájí!“ usmál se a ukázal chrup, z něhož chyběla dobrá polovina.

Co asi bude dělat Zach s tím dračím tesákem? prolétlo mi hlavou při pohledu na mezery mezi jeho zuby.

Když byl Gil konečně spokojen s mým zevnějškem, vydali jsme se společně šouravou chůzí do sálu, kde měla být ta sláva. Většina lidí by se ptala, proč se musím strojit už ráno, vždyť jsem ještě neměl ani snídani. Inu, v Brennii to chodí tak, že když prvorozený syn – a v tomhle případě i jediný potomek královského rodu, dosáhne plnoletosti, rozhodně to nejde odbýt za jeden večer. Slaví se od samého rána a oslava trvá i několik dní. Obvykle do té doby, než se vypijí všechny sudy a většina se hostů nerozprchne léčit si kocovinu a lízat si rány. Z širokého okolí se do paláce sjíždějí šlechtici a šlechtičny, vazalové i vazalky a další ici, ičny, ové a alky. A že jich je. Když se zde naposledy slavily narozeniny mého otce, sjelo se hostů na tři sta.

„Kolik jich má přijet tentokrát?“ zeptal jsem se Gila cestou a snažil se konverzací zabít nějaký čas.

„Podle vaší matky by jich mělo být okolo sto padesáti,“ odpověděl Gil.

„A co ten zbytek?“ Ne že by mi na tom záleželo. Tyhle ceremonie k smrti nenávidím.

„Albrecht z Pissu, se omluvil kvůli nemoci manželky. Bojar z Darrie řeší spiknutí a Lotkovi z Maribu se narodil syn…“ pokračoval Gil nevzrušeně ve výčtu všech, kdo se, ze zřejmě objektivních důvodů, odmítli té šaškárny účastnit.

„Jistě vás ale potěší, že dorazí Damius s Kalirie.“

„Proč by mě to mělo potěšit?“ zeptal jsem se udiven jeho podivným předpokladem.

„Přijede s ním i jeho dcera, jistá slečna Briggitte!“

„A co já s ní?“ podivil jsem se ještě o trochu víc a povytáhnul při tom jedno obočí.

„Myslím, že bude lepší si o tom promluvit s jeho Milostí!“ odtušil Gil a dál se ploužil chodbou. Všiml jsem si stěží skrývaných úsměšků na tvářích stráží. Sakra, tady všichni vědí víc než já!

Když jsme se konečně došourali na místo určení, zastavil jsem e ve dveřích a rozhlédl se po sále. Nejprve jsem si všiml matky, opět elegantní, ostatně jako vždy. O kus dál postával generál Duah a vedle něj se nervózně ošíval Zach. Na pohled bylo jasné, že nesnášel společenské oděvy. Stejně jako já. Jeho umučený výraz se rázem změnil, jakmile mě zahlédl ve dveřích. Olgiho jsem nikde neviděl. Nejspíš někde ještě dostával od otce vyčiněno za naši ranní neplechu.

Sotva jsem vkročil do dveří, ozvalo se zvučné: „Jeho ctěná výsost Toan Gennaro Vigo!“ To oznámení zafungovalo jako signál k tomu, aby se na mě upřely všechny zraky. S výjimkou jednoho, jež jsem zde s jistotou očekával, ale který zde k mému překvapení chyběl. Svého otce jsem v tom davu nikde nezahlédl. Neseděl na trůnu a ani nikde nekorzoval. Neobvyklé, možná se nakonec přeci jen dočkáme nějakých nečekaných událostí. Kdybych jen tušil, jak velkou jsem měl pravdu.

Jakmile jsem si odbyl povinné a přesmíru strojené gratulace šlechticů z blízkého i vzdálenějšího okolí, všiml jsem si, jak se na druhém konci místnosti zvolna rozestupuje dav. Mužští účastníci oslavy se postupně lámali v pasech, stříhali jednu elegantnější úklonu za druhou a vyšnořené dámy předváděly svá, léty a praxí zdokonalovaná, pukrlata. To nemohlo znamenat nic jiného, než že se na oslavě konečně zjevil i můj zploditel, pán a vládce, samotný král Brennie, jeho milost Edgar Oreni Vigo. Tadááá…

To, co svým zvonivým hlasem přednesl při jeho příchodu herold, se jen pramálo lišilo od mojí verze. Rozdíl byl snad jen v titulech… ech, dobře… v titulech a tónu.

Jenže pohled na mého otce, ač jsem ho viděl rád, mi způsobil lehký záchvat paniky. Nevstupoval do sálu sám, nýbrž s jistým mužem a, světe div se, můj obvykle málomluvný otec byl zapředen do zjevně strhujícího rozhovoru. Do strhujícího rozhovoru s mužem, kterého jsem neznal a jehož i herold jaksi opomněl představit.

Chvíli jsem navenek nezúčastněně korzoval, ochutnával lahůdky vábně naaranžované na stolech, kochal se hlubokými výstřihy vnadných dam a tu a tam ochutnal víno. Až jsem narazil na Olgiho.

„Tak jak to jde, kamaráde?“ mrknul jsem na pobledlého kumpána.

„Aaa… ahoj, To!“ vysoukal ze sebe nervózně.

„Snad jsi po tom dnešním zážitku nezačal koktat?“ popíchl jsem ho, ale vzápětí jsem došel k závěru, že jsem to možná přehnal. Přece jen setkání s drakem, který má být dávno vyhynulý, s člověkem dokáže zamávat.

Jenže Olgi měl na srdci něco jiného.

„To, já nevím, jak začít,“ zašeptal, tak, aby ho nikdo v okolí neslyšel.

 „S čím nevíš, jak začít?“ zeptal jsem se a zavrtal do něj svoje zvědavé modré oči. V tom mě kdosi udeřil do zad.

„Neví, jak ti říct, že se budeš ženit!“ urychlil běh věcí Zach a vrhl na mě soucitný pohled.

„Co, že se budu?!“ zalapal jsem po dechu.

„Ženit!“ zopakoval Zach, aby se ujistil, že jeho sdělení plně chápu.

Zamrkal jsem překvapením.

Olgi zírající si na špičky bot se ošil.

„Olgi?“ řekl jsem směrem k zjevně nervóznímu příteli.

„Je to pravda,“ vysoukal ze sebe a vrhl na mě pohled, jako by můj život skončil.

„A jak to víš?“ zeptal jsem se stále nevěřícně.

„Otec mi to dnes prozradil, když do účetních knih zapisoval jistý větší obnos peněz!“

„A jak ten obnos souvisí s mojí svatbou?“

„Ten větší obnos peněz, To, bylo věno tvojí nevěsty!“ doplnil Zach.

Nevím to jistě, ale nejspíš jsem zbledl. „Sakra, když už mě rodiče chtějí oženit, mohli mi to říct sami!“

„Jsem si jistý, že to se právě tvůj otec chystá udělat!“ kývnul Zach hlavou směrem ke králi, který si to i se svojí společností zamířil k nám.

„Omluvíš nás, To?“ zeptal se Zach zdvořile, když se otec přiblížil na doslech.

„Jistě, Zachu, Olgi!“ naznačil jsem úklonu zdvořilou, i když o poznání menší, než běžně vysekávali poddaní mně.

„Toane!“ oslovil mě otec.

„Ano, milosti?“ tentokrát následovala poklona mnohem poctivější.

„Chtěl bych ti někoho představit!“ začal otec zlehka.

Tak do toho, strhni ten obvaz ať to máme za sebou.

„Jistě…“ odtušil jsem a přelétl očima neznámého muže. Zjevně byl zámožný. Zlatou nití protkávaná tunika, hedvábné hoseny a zlatem zdobené boty, svědčili nejen o naditém měšci, ale i o poklady přetékajících truhlách a možná i sklepeních. Celý dojem bohatství ještě umocňoval samolibý úsměv sedící na jeho tváři, ke které jsem znovu zabloudil očima hned po tom, co jsem si ho důkladně prohlédl. Jsem si jistý, že mě ohodnotil úplně stejně jako já jeho.

Tak co, zdám se ti jako vhodná partie pro dcerušku?

„Představuji ti Damia z Kalirie!“ uvedl svého společníka otec vřele, avšak ne příliš formálně. Zjevně nechtěl působit podřízeně.

„Damius z Kalirie je panovníkem stejnojmenné země na severu kontinentu!“ pokračoval otec v představování. „A toto je můj syn, princ Toan Gennaro Vigo!“

„Rád tě poznávám, chlapče!“ poplácal mě cizí šlechtic familiárně po rameni.

Formality máme za sebou, tak k věci!

„Potěšení je na mé straně!“ odpověděl jsem v souladu s protokolem a pak následovala hluboká úklona. Otec i Damius byli mými způsoby zjevně potěšeni. Jenže já, ač na venek klidný a formální, jsem uvnitř běsnil. Moji hlavu zaměstnávaly otázky jako: Proč zrovna teď? Proč mi to neřekli dřív? Co tím otec sleduje? Ví o tom matka? Kde přesně je ta pitomá Kalirie a kdo, sakra, pojmenuje zemi zrovna takhle? A spousta dalších. Co se mi, ale hlavou nehonilo vůbec, bylo to, jak asi vypadá dceruška, jejíž tučné věno si můj pragmatický otec nechal vyplatit ante tempus.