Prolog

O co všechno přijde muž, který se odmítne podvolit svému osudu? Odpověď na tuhle otázku není jednoduchá ani přímočará. Mnozí by řekli, že záleží na tom, co měl a jaký byl jeho osud. Někdo nepřijde o nic a někdo o vše. No… a já? Možná bude lepší, když vám povyprávím svůj příběh od začátku.

Narodil jsem se stejně jako všichni, v bolesti a krvi. Na svět jsem přišel nahý, bezmocný a nanicovatý.  Měl jsem však i něco navíc. Něco, o co jsem nikdy nežádal — předem daný osud.

Popisem svého dětství bych sklouznul k banalitám, jako jsou rozbitá kolena a roztrhané kalhoty. Výprasky páskem, kterým se mi otec snažil vtlouct do hlavy ždibec rozumu. Krev řinoucí se z nosu po tom, co jsme si s kumpány vyjasňovali, kdo má navrch. Matčina milující objetí, anebo první polibek od dívky ve stínu vzrostlého stromu. Všechno věci běžné pro mladého muže. A přesně takové bylo i moje mládí.  Mé první nesmělé kroky na tomto světě nebyly ničím výjimečným, tedy až na to, komu jsem se narodil a na stín, který na mě vrhalo jejich postavení. Jména mých rodičů však nejsou důležitá. Raději vám řeknu to svoje. O nich se dozvíte později.

Pojmenovali mě Toan Gennaro Vigo, první toho jména. Hrozné, že? Ano, ale naučil jsem se s tím žít. Těch několik přátel, které jsem v dětství měl, mi prostě říkali To. To pojď sem… To běž tam… To přines…

Hodně příkazů od někoho, koho zvu svým přítelem? Musíte pochopit, že aby mi někdo rozkazoval, bylo nesmírně vzácné. Smělo to dělat jen velmi velmi málo lidí v mém nejužším kruhu. Toto privilegium měli moji rodiče a pak Zachar Duah a Olgerd Samo. Hádáte dobře, Zachar, zkráceně Zach a Olgerd zvaný Olgi, byli moji přátelé. Jim jediným bylo dovoleno mít se mnou neformální vztah, který obnášel právě i to, že mi směli rozkazovat. S jistými omezeními, ovšem, a vždy mimo dohled mých rodičů.

Zach a Olgi se, stejně jako já, narodili do významných rodů a naše přátelství nevznikla spontánně, jak tomu u dětí bývá. Nýbrž byla výsledkem společenského statusu, který náležel jejich zploditelům.

Zachovo otec se pyšnil titulem generála a ten Olgiho spravoval královskou kasu. No a já… já jsem byl synem samotného krále. Záměrně říkám byl, protože jím už nejsem. Teď už nejsem synem nikoho a království, ve kterém jsem se narodil a prožil rané mládí již neexistuje. Mým osudem, který mi byl přiřknut s prvním nádechem tedy bylo vyrůst, zesílit, a až nadejde čas, stát se panovníkem království zvaného Brennia, kterému otec vládnul železnou rukou. Její tvrdý dopad však často mírnilo měkké srdce mojí matky.

V Brennii se žilo dobře, alespoň podle toho, jaké zprávy se v průběhu let dostávaly ke dvoru. Z oken paláce jsem vídal zemi prosperující z blízkosti moře, v němž stále plaval dostatek ryb a z úrodné půdy, která pohostinné pobřeží obklopovala. Zlatavé stohy obilí a koše plné ryb byly naším symbolem. Naší pýchou, kterou jsme se dmuli. To vše však bylo pouhou iluzí a záhy mělo skončit. Nic na tom nezměnilo ani množství alianci, které otec za svoji vládu uzavřel a úzkostlivě opatroval.

Hrozba, která před královstvím vyvstala, byla plíživá, až příliš nenápadná, než aby jí kdokoli mohl postřehnout. A pak, jednoho dne, vycenila zuby a zakousla se hluboko do jeho tkání a struktur. Rozdrtila naše symboly i naši pýchu na pouhý prach. A jakou roli jsem v tom sehrál já? Příliš velkou. Vina, která nyní svírá moje srdce, mi nedovoluje spát ani jíst. Mám chuť křičet a přehlušit zvuk vln tříštících se o skály, na něž zírám, když vyprávím svůj příběh. Ale není to nic platné. Svůj osud jsem už změnil.