Prolog

O co všechno přijde muž, který se odmítne podvolit svému osudu? Odpověď na tuhle otázku není jednoduchá ani přímočará. Mnozí by řekli, že záleží na tom, co měl a jaký byl jeho osud. Někdo nepřijde o nic a někdo o vše. No… a já? Možná bude lepší, když vám povyprávím svůj příběh od začátku.

Narodil jsem se v bolesti a krvi. Na svět jsem přišel nahý, bezmocný a nanicovatý. Měl jsem však i něco navíc. Něco, o co jsem nikdy nežádal — předem daný osud.

Popisem svého dětství bych sklouzl k banalitám, jako jsou rozbitá kolena a roztrhané kalhoty. Výprasky páskem, jimiž se mi otec snažil vtlouct do hlavy rozum. Krev řinoucí se z nosu po tom, co jsme si s kumpány vyjasňovali, kdo má navrch. Matčino milující objetí, anebo první polibek od dívky ve stínu vzrostlého stromu. Samé věci běžné pro mladého muže. A přesně takové bylo i moje mládí — nebylo ničím výjimečné, tedy až na to, komu jsem se narodil, a na stín, který na mě vrhalo jeho postavení. Jména mých rodičů však nejsou důležitá. Raději vám řeknu to svoje.

Pojmenovali mě Toan Gennaro Vigo, první toho jména. Hrozné že? Ale naučil jsem se s tím žít. Těch několik přátel, které jsem v dětství měl, mi prostě říkalo To. To pojď sem… To běž tam… To přines…

Zdá se vám to jako spousta příkazů od někoho, koho zvu svým přítelem? Musíte pochopit, že aby mi někdo rozkazoval, bylo nesmírně vzácné. Smělo to jen velmi, velmi málo lidí z mého nejužšího kruhu. To privilegium měli moji rodiče a pak Zachar Duah a Olgerd Samo. Hádáte správně — Zachar, zkráceně Zach, a Olgerd zvaný Olgi byli moji přátelé. Jen oni se mnou směli mít neformální vztah.

I Zach a Olgi se narodili do významných rodů a naše přátelství nevzniklo spontánně, jak tomu u dětí bývá, nýbrž bylo výsledkem společenského postavení, jež náleželo jejich zploditelům. Zachův otec se pyšnil titulem generála a otec Olgiho spravoval královskou kasu. No a já… já byl synem samotného krále. Záměrně říkám byl, protože jím už nejsem. Teď už nejsem synem nikoho a království, ve kterém jsem se narodil a prožil mládí, už neexistuje.

Mým osudem vepsaným do dlaní a přiřknutým s prvním nádechem bylo vyrůst, zesílit, a až nadejde čas, stát se panovníkem království zvaného Brenna, jemuž otec vládl železnou rukou. Její tvrdý dopad však často mírnilo měkké srdce mé matky.

Z oken paláce jsem vídal zemi prosperující z blízkosti moře překypujícího životem, a z úrodné půdy, která to pohostinné pobřeží obklopovala. Zlatavé stohy obilí a koše plné ryb byly naším symbolem. Naší pýchou, kterou jsme se dmuli. To vše však bylo pouhou iluzí a záhy mělo skončit. Nic na tom nezměnilo ani množství aliancí, které otec za svou vládu uzavřel a úzkostlivě opatroval.

Hrozba, jež před královstvím vyvstala, byla plíživá, až příliš nenápadná, než aby ji kdokoli mohl postřehnout. A pak, jednoho dne, vycenila zuby a zakousla se hluboko do jeho útrob. Rozdrtila naše symboly i naši pýchu na pouhý prach. A jakou roli jsem v tom sehrál já? Příliš velkou. Vina, která teď svírá moje srdce, mi nedovoluje spát ani jíst. Mám chuť křičet a přehlušit zvuk vln tříštících se o skály, na něž zírám, když vyprávím svůj příběh. Ale není to nic platné. Svůj osud jsem už změnil.