3 – S pravdou ven

Jenže otec se kupodivu k ničemu neměl. Království vládl železnou rukou, ale sebrat odvahu sdělit svému vlastnímu synovi tak zásadní věc, jako je svatba, měl zjevně potíž. Bravo otče!

Damius z Kalirie zřejmě jeho zaváhání vycítil a z nějakého, pro mě neznámého, důvodu se ho rozhodl respektovat. Bohové, jestli mě slyšíte, učiňte konec mému utrpení, pomyslel jsem si a tehdy se stalo něco, co navždy změnilo můj pohled na osud, který mi prý byl vepsán do čar na dlaních. Jak s oblibou říkala moje matka.

Elegantním krokem, téměř tanečním, který byl pro ni tak typický, se k nám přitočila její výsost Elizabeta Villani Genner – žena, která mě přivedla na tento svět, královna přepychu a věštění cizích osudů. Věštění, které jí pokaždé záhadně hrálo do karet… pokud bylo třeba, ovšem. Svými vznešenými pohyby by jistě zahanbila nejednoho tanečníka, ale právě teď její lad a nepopiratelná krása vrhaly dlouhý stín na stvoření, které nesměle cupitalo za ní.

Děvče, sotva odrostlé ptáčátko, nastrojené jako přesládlý dortík v půvabné načechrané, až směšně pestrobarevné róbě, se za matkou téměř ztrácelo. Bohatá a dozajista nesmírně drahá róba však ani zdaleka nedokázala zakrýt fakt, že je samá noha a samá ruka. Mohlo jí být stěží čtrnáct let. Zamrkal jsem očima údivem, přemýšleje nad tím, zda by můj otec skutečně mohl zvažovat takový sňatek. S vypětím všech sil se mi však podařilo potlačil nutkání veřejně zaprotestovat a tím zahanbit, či rovnou společensky znemožnit své rodiče. Koneckonců všechno, co jsem o téhle šarádě zatím věděl, byly v tuto chvíli pouhé fámy.

„Drahý synu,“ vydechla Elizabeta a políbila mě nejprve na pravou líci a pak na levou.

„Matko…“ odtušil jsem o něco méně formálně než u otce.

„Dnes je tvůj velký den, můj synu!“ Á už to začíná.

„Ano, ano… je mi osmnáct let…“ konstatoval jsem očividné.

„Och, ano, sladkých osmnáct let. Milosti, vzpomínáte na dobu, když nám bylo tolik?“ zamrkala dlouhými řasami na otce a poslala mu vzdušný polibek.

To sladké gesto, které bylo v tak velikém kontrastu s odměřenou a upjatou povahou mého otce, mě donutilo se ošít. Matka si toho všimla a upřela na mě svoje hluboké modré oči.

„Toane, to mě přivádí k tomu, že jsem ti chtěla představit princeznu Briggitte z Kalirie, dědičku Kalirijského trůnu a dceru vznešeného Damiuse z Kalirie!“ s těmi slovy udělala drobný úkrok stranou a nechala děvče vystoupit ze svého stínu. Princezna Briggitte z Kalirie si přidržela dlouhou róbu a udělala několik nesmělých krůčků směrem ke mně. Její šaty byly tak objemné, že měla co dělat, aby se do nich nezamotala. Sotva znatelně, přesto viditelně, zavrávorala. Když však získala zpět rovnováhu a snad i náznak sebejistoty, udělala dokonale nacvičené pukrle.

Být tu její chůva, dozajista by tomu výkonu zatleskala. Mně však celá tahle situace přišla natolik absurdní, že jsem měl co dělat, abych potlačil smích. Jsem si jistý, že si slečna Briggitte mého rozpoložení všimla. Přesto se dokázala přenést přes svoje rozpaky a vztáhla ke mně drobnou ručku v očekávání polibku na její hřbet. Co se dá dělat? Pomyslel jsem si, sevřel její nervozitou zpocenou dlaň v ruce a provedl očekávané.

To drobné nevýznamné gesto však způsobilo, že se všem přítomným na tváři usadil výraz, který jako kdyby říkal, že teď už je ruka v rukávu. Otec si viditelně oddechl a povolil sevření čelisti. Matka se urychleně začala ovívat vějířem, snad aby zaplašila slzy, které se jí dojetím začaly drát do očí. Už jsem jen čekal, že zvolají: „Je to v suchu, svatba může začít.“ A to i přesto, že o ní dosud nepadlo, byť i jediné, slovo. Kdyby ovšem padlo, velmi jasně bych jim sdělil, že princezna je sice milá a možná i roztomilá, ale věno uhrazené ante tempus mohou vrátit. Promptně! Svatba se nekoná, vážení!  

Celou tu absurdní situaci už jsem nemohl snášet, omluvil jsem se otci i matce, znovu políbil zpocenou ručku princezny Briggitte a hluboce se uklonil jejímu otci a zamířil pryč. Pokud možno tak rychle, aby nikoho tu pitomost se svatbou nenapadlo znovu vytáhnout. Cestou jsem narazil na Zacha s Olgim. Z jejich tváří jsem vyčetl němou otázku: „Jak to šlo?“

„Ani se neptejte!“ vyštěkl jsem, zatímco jsem svižným krokem směřoval pryč ze sálu.

„To, počkej!“ řekl Olgi a srovnal se mnou krok.

„Na co?“ zeptal jsem se jedovatě, přesto však dost potichu na to, abych nevyvolal scénu. Olgi na mě zamrkal svýma štěněčíma očima. „Co ti je?“ zeptal se tak trochu naivně.

„Tady ne!“ umlčel jsem ho a přidal do kroku. Se Zachem si vyměnili pohledy a vydali se za mnou.

„Jak dlouho jste věděli o té svatbě?“  zeptal jsem se, jakmile jsme se dostali dostatečně daleko od ruchu oslavy.

„Od dnešního rána, Toane, přísahám!“ odpověděl Olgi, v jehož hlase jsem postřehl náznak zoufalství.

„Zachu?“ otočil jsem se na druhého z přátel.

„Je to tak, od dnešního rána! Olgi se to dozvěděl hned po našem návratu! Ale už jsme se k tobě nedostali, abychom tě varovali! Gilbert nás k tobě odmítl pustit!“

„Sakra!“ zaklel jsem. V jejich tvářích jsem zahlédl lítost. Ačkoli jsem si nebyl jistý, jestli jim bylo líto víc to, že se budu ženit, anebo to, že mě předtím nestihli varovat.

 „To…“ řekl Zach nezvykle tiše.

„Co?“ zeptal jsem se ještě o něco prudčeji, než jsem chtěl.

„To není všechno,“ vysoukal ze sebe. Upřel jsem na něj svoje oči v očekávání, co se ještě dozvím.

„Otec mě posílá do armády…“ řekl a já měl na chvíli pocit, že mluvím s někým jiným. Jeho věčně bezstarostná a trochu prudká povaha byla ta tam.

„Cože?“ zalapal jsem po dechu.

„Prý je nutné, abych prošel výcvikem a konečně se stal někým! Otec to plánoval už dlouho…“

„Kdy odjíždíš?“ slova mi vázla v krku.

„Dnes večer, To!“

Neodpověděl jsem, místo toho jsem ho sevřel v pevném objetí. Když jsem se po nekonečné době odtáhl, všiml jsem si Zachova pohledu směřujícího kamsi dolů. Sledoval jsem ho, až se moje oči zastavily na jeho rozevřené dlani. Ležel na ní dračí zub, ovázaný koženým řemínkem.

„Chtěl bych ti ho dát, To, na památku! Abys na mě nezapomněl!“ vysoukal ze sebe a já bych přísahal že potlačuje slzy.

Vše, co jsem byl v tu chvíli schopen udělat, bylo věnovat mu ten nejlaskavější úsměv.

Zach vzal tesák a pověsil mi ho kolem krku. Pak o krok ustoupil, zasalutoval, přirazil paty k sobě a odešel. S Olgim jsme ještě nějakou dobu mlčky stáli a dívali se, jak mizí v šeru dlouhé chodby. Nemohli jsme uvěřit, že přátelství, které nás takřka po celý život spojovalo, je u konce.

Nechápejte mě špatně, vojenská služba sama o sobě přátelství neukončí, tím spíše ne s někým, kdo s vámi byl tolik let. Jenže udržet přátelství na dálku je v našich časech stejné, jako snažit se udržet vodu v dlaních s rozevřenými prsty. Trocha vody na nich zůstane, ale žízeň neuhasí.