3 – S pravdou ven

Jenže otec se kupodivu k ničemu neměl. Království vládl železnou rukou, ale sebrat odvahu sdělit vlastnímu synovi tak zásadní věc, jako je svatba, mu zjevně dělalo potíž. Bravo, otče!

Damius z Kalirie jeho zaváhání zřejmě vycítil a z nějakého, pro mě neznámého důvodu se ho rozhodl respektovat. Bohové, jestli mě slyšíte, učiňte konec mému utrpení, pomyslel jsem si — a tehdy se stalo něco, co navždy změnilo můj pohled na osud, jenž mi prý byl vepsán do čar na dlaních. Jak s oblibou říkávala moje matka.

Elegantním, téměř tanečním krokem, který byl pro ni tak typický, se k nám přitočila její výsost Elizabeta Villani Genner — žena, která mě přivedla na tento svět, královna přepychu a věštění cizích osudů. Věštění, jež jí pokaždé záhadně hrálo do karet… pokud bylo třeba, ovšem. Svými vznešenými pohyby by jistě zahanbila nejednoho tanečníka, ale právě teď její lad a nepopiratelná krása vrhaly dlouhý stín na stvoření, které za ní nesměle cupitalo.

Děvče, sotva odrostlé ptáčátko, nastrojené jako přeslazený dortík do půvabné, bohatě načechrané róby, se za matkou téměř ztrácelo. Na první pohled nákladná róba však ani zdaleka nedokázala zakrýt fakt, že je samá ruka a samá noha. Mohlo jí být stěží čtrnáct let. Zamrkal jsem údivem, přemítaje nad tím, zda by můj otec skutečně mohl zvažovat takový sňatek. S vypětím všech sil se mi však podařilo potlačit nutkání veřejně zaprotestovat a tím zahanbit, či rovnou společensky znemožnit své rodiče. Koneckonců všechno, co jsem o téhle šarádě zatím věděl, byly v tuto chvíli pouhé fámy.

„Drahý synu,” vydechla Elizabeta a políbila mě nejprve na pravou líci a pak na levou.

„Matko…” odtušil jsem o něco méně formálně než u otce.

„Dnes je tvůj velký den, můj synu!” Á, už to začíná.

„Ano, ano… je mi osmnáct let…” konstatoval jsem očividné.

„Och ano, sladkých osmnáct let. Milosti, vzpomínáte na dobu, kdy nám bylo tolik?” zamrkala dlouhými řasami na otce a poslala mu vzdušný polibek.

To sladké gesto, tak ostře kontrastující s odměřenou a upjatou povahou mého otce, mě donutilo se ošít. Matka si toho všimla a upřela na mě své hluboké modré oči.

„Toane, to mě přivádí k tomu, že jsem ti chtěla představit princeznu Briggitte z Kalirie, dědičku kalirijského trůnu a dceru vznešeného Damia z Kalirie!” S těmi slovy udělala drobný úkrok stranou a nechala děvče vystoupit ze svého stínu. Princezna Briggitte si přidržela dlouhou róbu a udělala několik nesmělých krůčků směrem ke mně. Její šaty byly tak objemné, že měla co dělat, aby se do nich nezamotala. Sotva znatelně, přesto viditelně zavrávorala. Když však získala zpět rovnováhu a snad i náznak sebejistoty, předvedla dokonale nacvičené pukrle.

Být tu její chůva, dozajista by tomu výkonu zatleskala. Mně však celá ta situace přišla natolik absurdní, že jsem měl co dělat, abych potlačil smích. Jsem si jistý, že si slečna Briggitte mého rozpoložení všimla. Přesto se dokázala přenést přes své rozpaky a vztáhla ke mně drobnou ručku v očekávání polibku na hřbet. Co se dá dělat? pomyslel jsem si, sevřel její nervozitou zpocenou dlaň a provedl očekávané.

To drobné, nevýznamné gesto však způsobilo, že se všem přítomným usadil na tváři výraz, jako by teď už byla ruka v rukávě. Otec si viditelně oddechl a povolil sevření čelisti. Matka se začala urychleně ovívat vějířem, snad aby zaplašila slzy, které se jí dojetím draly do očí. Už jsem jen čekal, kdy zvolají: „Je to v suchu, svatba může začít.” A to přesto, že o ní dosud nepadlo jediné slovo. Kdyby ovšem padlo, velmi jasně bych jim sdělil, že princezna je sice milá a možná i roztomilá, ale věno uhrazené ante tempus mi mohou vrátit. Promptně! Svatba se nekoná, vážení!

Celou tu absurdní situaci už jsem nemohl snést, a tak jsem se omluvil otci i matce, znovu políbil zpocenou ručku princezny Briggitte – teprve nyní jsem si všiml její poměrně hezké tváře a bystrých očí. Na první pohled bylo jisté, že je to legitimní potomek svého otce.  Hluboce jsem se uklonil všem přítomným a zamířil pryč. Pokud možno tak rychle, aby nikoho nenapadlo tu pitomost se svatbou ještě vytáhnout. Cestou jsem narazil na Zacha s Olgim. Z jejich tváří jsem vyčetl otázku: „Jak to šlo?”

„Ani se neptejte!” vyštěkl jsem, zatímco jsem svižným krokem směřoval pryč ze sálu.

„To, počkej!” srovnal se mnou Olgi krok.

„Na co?” zeptal jsem se jedovatě, přesto však dost potichu, abych nevyvolal scénu. Olgi na mě zamrkal svýma štěněčíma očima. „Co ti je?” zeptal se tak trochu naivně.

„Tady ne!” umlčel jsem ho a přidal do kroku. Se Zachem si vyměnili pohledy a vydali se za mnou.

„Jak dlouho jste o té svatbě věděli?” zeptal jsem se, jakmile jsme se dostali dostatečně daleko od ruchu oslavy.

„Od dnešního rána, Toane, přísahám!” odpověděl Olgi, v jehož hlase jsem postřehl náznak zoufalství.

„Zachu?” otočil jsem se na druhého z přátel.

„Je to tak, od dnešního rána! Olgi se to dozvěděl hned po našem návratu! Ale už jsme se k tobě nedostali, abychom tě varovali! Gilbert nás k tobě odmítl pustit!”

„Sakra!” zaklel jsem. V jejich tvářích jsem zahlédl lítost. Ačkoli jsem si nebyl jistý, jestli jim bylo víc líto to, že se budu ženit, anebo to, že mě před tím nestihli varovat.

„To…” řekl Zach nezvykle tiše.

„Co?” zeptal jsem se ještě o něco prudčeji, než jsem chtěl.

„To není všechno,” vysoukal ze sebe. Upřel jsem na něj oči v očekávání, co se ještě dozvím.

„Otec mě posílá do armády…” vydechl a já měl na chvíli pocit, že mluvím s někým jiným. Jeho věčně bezstarostná a trochu prudká povaha byla ta tam.

„Cože?” zalapal jsem po dechu.

„Prý je nutné, abych prošel výcvikem a konečně se stal někým! Otec to plánuje už dlouho…”

„Kdy odjíždíš?” Zapátral jsem v jeho tváři.

„Dnes večer, To!”

Neodpověděl jsem, místo toho jsem ho sevřel v objetí. Když jsem se po nekonečné době odtáhl, všiml jsem si Zachova pohledu směřujícího kamsi dolů. Sledoval jsem ho, až se mé oči zastavily na jeho rozevřené dlani. Ležel na ní dračí zub, ovázaný koženým řemínkem.

„Chtěl bych ti ho dát, To, na památku! Abys na mě nezapomněl!” vysoukal ze sebe a já bych přísahal, že potlačuje slzy.

Vše, čeho jsem byl v tu chvíli schopen, bylo věnovat mu ten nejlaskavější úsměv.

Zach vzal tesák a pověsil mi ho kolem krku. Pak o krok ustoupil, zasalutoval, přirazil paty k sobě a odešel. S Olgim jsme ještě nějakou dobu mlčky stáli a dívali se, jak mizí v šeru dlouhé chodby. Nemohli jsme uvěřit, že přátelství, které nás spojovalo takřka po celý život, je u konce.

Nechápejte mě špatně — vojenská služba sama o sobě přátelství neukončí, tím spíš ne s někým, kdo s vámi byl tolik let. Jenže udržet přátelství na dálku je v našich časech stejné jako snažit se udržet vodu v dlaních s rozevřenými prsty. Trocha jí na nich zůstane, ale žízeň neuhasí.