4 – Víno, ženy, koně a zpěv

S Olgim jsme toho večera stáli na potemnělém nádvoří osvětleném jen několika pochodněmi na hradbách a pár dalšími v rukách služebnictva. Zpovzdálí k nám doléhaly kamennými stěnami tlumené zvuky bujaré oslavy, konané na počest mých narozenin. Přesto jsem měl pocit, že mi dnešní den víc vzal, než dal. Mlčky jsme sledovali, jak pohůnkové nakládají Zachovo věci na kočár, zapřažený za dvěma bílými koňmi. Jeho otec vždycky vyžadoval bílé koně. Možná proto, že jejich barva tak skvěle kontrastovala s čokoládovou pokožkou, která se v jejich rodu po generace dědila. Zach nebyl výjimkou. Jeho tmavá pleť se docela ztrácela v šeru pozdního večera. Stál u kočáru a dirigoval služebníky při práci. V tu chvíli mě napadlo, že z něj jednoho dne bude vynikající důstojník. Jak by řekla matka – zcela určitě naplní osud, který mu byl vepsán do dlaní.

Jestli o to Zach stál však byla věc jiná. O plánech svého otce se nikdy nezmiňoval. Možná se snažil na to nemyslet, anebo nepovažoval za nutné mluvit o něčem, co je předem dané. Kdykoliv naše rozhovory sklouzly k budoucnosti a našim plánům, pokaždé se holedbal, že jeho budoucností jsou víno, ženy, koně a zpěv. Přesně v tomto pořadí. Naproti tomu Olgi si byl neochvějně jistý, že půjde v otcových šlépějích. K penězům měl vždycky zvláštní vztah. Říkal, že k němu promlouvají. Vyprávějí mu příběhy o svých předchozích majitelích. A já miloval, když nám ty příběhy čas od času vyprávěl. Samo sebou si je někdy i pořádně přibarvil, ale to bylo právě ono. Z mince s nosatým páprdou dokázal vystavět příběh epických rozměrů. Teď jednu z těch mincí s vyvrtanou dírkou a zlatým řetízkem svíral v ruce. Byl to jeho dar na památku pro nejlepšího přítele. Ostatně i já jsem si pro Zacha něco připravil. Chystal jsem se mu věnovat svoji básnickou sbírku, nesoucí příhodný název: Víno, ženy a zpěv. Koně, který v názvu chyběl, jsem načrtl na první stranu spolu s věnováním.

Když poslední sluha uložil zavazadlo na kočár, všiml jsem si, že Zachův pohled sklouznul k nám dvěma. Udělal nám vstříc několik váhavých kroků. Zdálo se, že břímě loučení je pro něj příliš těžké, a tak mu Olgi vykročil naproti. Předal mu svůj dar a sevřel ho v pevném objetí. Všiml jsem si, jak Zach zamrkal očima, aby zahnal pláč. Ani při loučení si nedovolil působit pateticky nebo zjemněle.

Nechal jsem jim prostor a když se jejich objetí povolilo, natáhl jsem k Zachovi ruku s knihou. Čapnul mě za rukáv a přitáhl k němu a Olgimu. Stáli jsme tam, všichni tři, objímali se a působili jako malé děti, které se od sebe nechtějí za žádnou cenu odtrhnout. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle byli, ale přesně si vybavuji Zachův výraz při pohledu na můj dárek, který vypovídal o tom, že přesně chápe, co jsem jím chtěl říct.

Než nastoupil do kočáru, zamával s knihou v ruce a z plných plic zvolal: „Víno, ženy, koně a zpěv, srábotkové!“

„A co teď?“ zeptal se Olgi, když se Zachovo kočár ztratil z dohledu. Byla to však jen řečnická otázka, protože ve stejnou chvíli jako já z plného hrdla zakřičel: „Víno, ženy, koně a zpěv, srábotkové!“ Nutno dodat, že u slova srábotkové se nám oběma znatelně zlomil hlas. Ale nebylo to nic, co by nespravil pořádný žejdlík vína.

Ten večer jsme se oba zpili pod obraz. Obavy o to, abych neudělal faux pas, jsem hodil za hlavu už s prvním vypitým džbánkem a nic jsem nehleděl na překvapené pohledy zúčastněných. Princeznička Briggitte už dávno v komnatách chrupala spánkem spravedlivých a otec s matkou byli v nedohlednu. Vznešený pan Damius z Kalirie u jednoho ze stolů oblažoval vnadnou šlechtičnu svým urozeným šarmem a na ostatních nezáleželo. Po celkem čtyřech vypitých džbánech bílého vína mi do komnaty, za vydatné pomoci jednoho z vojáků, pomohl starý Gil. Matně si vzpomínám, jak cestou láteřil a jen doufám, že si moje námitky a protesty nebral osobně.

Mnohem zajímavější než slova, kterými mě cestou častoval však bylo to, co se dělo, když jsem se znaven svalil na lůžko. Abych byl přesný, příšerně se mi motala hlava, žaludek jsem měl jako na vodě a celkem brzy jsem usnul. Do světa snů jsem se odebral přesně tak, jak mě do komnaty dovedli – ve slavnostním oblečení, obut a s dračím zubem za košilí. A tady je právě ten háček. Ten sen, který se mi zdál, se opakoval ještě několik dalších nocí. Ať už jsem byl posilněn vínem, nebo ne.

Pořád dokola, ten stejný sen, kde stojím na útesu a hledím na bouřící moře. Obloha je zatažená a vítr vanoucí od moře se do mě opírá nezměrnou silou, ucpává mi ústa a hrozí strhnout mě ze srázu. Rachot vln rozbíjejících se o skály mě ohlušuje. Přiložím si dlaně k uším ve snaze ten hluk utišit a skloním tvář, abych se dokázal nadechnout. Jenže když ji opět zvednu, vidím, že se přede mnou v poryvu větru vznáší drak. Zelený, lesknoucí se, s potrhanými křídly a chybějícím špičákem.

Trhnu sebou, ale neznámá síla mě znehybní. Drak náhle zmizí a přede mnou na kraji útesu stojí nádherná žena. Natahuje ke mně ruku. Potom jsem se obvykle vzbudil, celý zchvácený a naprosto uhranutý její krásou. Nechápal jsem, co se se mnou děje.

Ty sny jako kdyby mi zamlžily zdravý rozum. Nemohl jsem na ni přestat myslet. Viděl jsem ji za každým rohem, v každé ženě, která kolem mě prošla. Myšlenky na ni mě sžíraly zevnitř a celou situaci ještě zhoršoval fakt, že právě tehdy se otec konečně rozhodl vyrukovat s celou tou záležitostí ohledně svatby s princeznou Briggitte.