4 – Víno, ženy, koně a zpěv

S Olgim jsme toho večera stáli na potemnělém nádvoří, osvětleném jen několika pochodněmi na hradbách a pár dalšími v rukou služebnictva. Zpovzdálí k nám doléhaly kamennými stěnami tlumené zvuky bujaré oslavy pořádané na počest mých narozenin. Přesto jsem měl pocit, že mi dnešní den víc vzal, než dal. Mlčky jsme sledovali, jak pohůnkové nakládají Zachovy věci na kočár zapřažený za dvěma bílými koňmi. Jeho otec vždycky vyžadoval bílé koně. Možná proto, že jejich barva tak skvěle kontrastovala s čokoládovou pokožkou, která se v jejich rodu po generace dědila. Zach nebyl výjimkou. Jeho tmavá pleť se v šeru pozdního večera docela ztrácela. Stál u kočáru a dirigoval služebníky při práci. V tu chvíli mě napadlo, že z něj jednoho dne bude vynikající důstojník. Jak by řekla matka — zcela určitě naplní osud, který mu byl vepsán do dlaní.

Jestli o to Zach stál, byla ovšem věc jiná. O plánech svého otce se nikdy nezmiňoval. Možná se snažil na to nemyslet, anebo nepovažoval za nutné mluvit o něčem, co je předem dané. Kdykoli naše rozhovory sklouzly k budoucnosti a našim plánům, pokaždé se holedbal, že jeho budoucností jsou víno, ženy, koně a zpěv. Přesně v tomto pořadí.

Naproti tomu Olgi si byl neochvějně jistý, že půjde v otcových šlépějích. K penězům měl vždycky zvláštní vztah. Říkal, že k němu promlouvají. Že mu vyprávějí příběhy o svých předchozích majitelích. A já miloval, když nám ty příběhy čas od času vyprávěl. Samo sebou si je občas i pořádně přibarvil, ale to bylo právě ono. Z mince s nosatým páprdou dokázal vystavět příběh epických rozměrů. Teď jednu z těch mincí, s vyvrtanou dírkou a zlatým řetízkem, svíral v ruce. Byl to jeho dar na památku pro nejlepšího přítele. Ostatně i já jsem si pro Zacha něco připravil. Chystal jsem se mu věnovat svou básnickou sbírku nesoucí příhodný název: Víno, ženy a zpěv. Koně, který v názvu chyběl, jsem načrtl na první stranu spolu s věnováním.

Když poslední sluha uložil zavazadlo na kočár, všiml jsem si, že Zachův pohled sklouzl k nám. Udělal několik váhavých kroků směrem k nám a mě se zazdálo, že břímě loučení je pro něj příliš těžké. I Olgi si toho všiml, a tak mu vykročil naproti. Předal mu svůj dar a pevně ho objal. Všiml jsem si, jak Zach zamrkal, aby zahnal pláč. Ani při loučení si nedovolil působit pateticky nebo zjemněle.

Nechal jsem jim prostor, a když se jejich objetí povolilo, natáhl jsem k Zachovi ruku s knihou. Čapl mě za rukáv a přitáhl k nim. Stáli jsme tam, všichni tři, objímali se a působili jako malé děti, které se od sebe za žádnou cenu nechtějí odtrhnout. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle byli, ale přesně si vybavuji Zachův výraz při pohledu na můj dárek — výraz, který prozrazoval, že přesně chápe, co jsem tím chtěl říct.

Než nastoupil do kočáru, zamával knihou nad hlavou a z plných plic zvolal: „Víno, ženy, koně a zpěv, srábotkové!”
„A co teď?” zeptal se Olgi, když se Zachův kočár ztratil z dohledu. Byla to však jen řečnická otázka, protože ve stejnou chvíli jako já z plného hrdla zakřičel: „Víno, ženy, koně a zpěv, srábotkové!” Nutno dodat, že u slova srábotkové se nám oběma znatelně zlomily hlasy. Ale nebylo to nic, co by nespravil pořádný žejdlík vína.

Ten večer jsme se oba zpili pod obraz. Obavy, abych neudělal nějaké faux pas, jsem hodil za hlavu už s prvním vypitým džbánkem. Princeznička Briggitte už dávno v komnatách chrupala spánkem spravedlivých a otec s matkou byli v nedohlednu. Vznešený pan Damius z Kalirie u jednoho ze stolů oblažoval vnadnou šlechtičnu svým urozeným šarmem a na ostatních nezáleželo. Po celkem čtyřech vypitých džbánech bílého vína mi do komnaty, za vydatné pomoci jednoho z vojáků, pomohl starý Gil. Matně si vzpomínám, jak cestou láteřil, a jen doufám, že si mé námitky a protesty nebral osobně.

Mnohem zajímavější než slova, kterými mě cestou častoval, však bylo to, co se dělo, když jsem se znaven svalil na lůžko. Abych byl přesný — příšerně se mi motala hlava, žaludek jsem měl jako na vodě a celkem brzy jsem usnul. Do světa snů jsem se odebral přesně tak, jak mě do komnaty dovedli: ve slavnostním oblečení, obut a s dračím zubem za košilí. A tady je právě ten háček. Ten sen, který se mi zdál, se opakoval ještě několik dalších nocí. Ať už jsem byl posilněn vínem, nebo ne.

Pořád dokola ten stejný sen, ve kterém stojím na útesu a hledím na bouřící moře. Obloha je zatažená a vítr vanoucí od moře se do mě opírá nezměrnou silou, ucpává mi ústa a hrozí strhnout mě ze srázu. Rachot vln rozbíjejících se o skály mě ohlušuje. Přiložím si dlaně k uším ve snaze ten hluk utišit a skloním tvář, abych se dokázal nadechnout. Jenže když ji opět zvednu, vidím, že se přede mnou v poryvu větru vznáší drak. Zelený, lesknoucí se, s potrhanými křídly a chybějícím špičákem.

Trhnu sebou, ale neznámá síla mě znehybní. Drak náhle zmizí a přede mnou, na kraji útesu, stojí nádherná žena. Natahuje ke mně ruku. Potom jsem se obvykle vzbudil, celý zchvácený a naprosto uhranutý její krásou. Nechápal jsem, co se to se mnou děje.
Ty sny jako by mi zamlžily zdravý rozum. Nemohl jsem na ni přestat myslet. Viděl jsem ji za každým rohem, v každé ženě, která kolem mě prošla. Myšlenky na ni mě sžíraly zevnitř a celou situaci ještě zhoršoval fakt, že právě tehdy se otec konečně rozhodl vyrukovat s celou tou záležitostí ohledně svatby s princeznou Briggitte.