5 – Mezi osmnácti očima

Způsob, kterým se mi otec rozhodl celou věc přednést, byl tím nejhorším, jaký mohl zvolit. Místo soukromého rozhovoru mezi čtyřma, případně šesti očima – pokud by k tomu přizval i matku – se rozhodl počet přítomných očí poměrně znatelně rozšířit. Celou tu šaškárnu tedy sledovala jak moje matka, Gil, Damius z Kalirie, jeho dcera princezna Briggitte, Viorel Comppi – otcův poručník a rádce, Generál Kamvi Duah, tak i Manfred Samo – otec Olgiho. Olgi samozřejmě přizván nebyl.  

Zjevně se otec bál mojí reakce, a tak se množstvím zúčastněných chtěl pojistit, že se nebudu cukat, nebo aspoň neztropím scénu. Ostatně moc dobře věděl, co všechno jsme se se Zachem a Olgim navyváděli při našich nočních toulkách za zábavou. Díky množství ochotných donašečů byl obeznámen s mou zálibou ve vnadných ženách. A dozajista si byl stejně dobře vědom i toho, že v princezně Briggitte zalíbení nenaleznu. Musel tušit, že mi bude připadat příliš dětská a jak bych to… lehce nedovyvinutá na těch správných místech.    

Když mě Gil vedl na onu audienci, připadal jsem si spíš, jako když mě vedou na popravu. Celou tu, k uzoufání pomalou, cestu jsem myslel na to, že sňatkem s tou nazdobenou princezničkou můj život končí. Hrdlo se mi svíralo úzkostí a dlaně se potily nechutí přijmout naplánovaný sňatek, o kterém jsem neměl ani tu nejmenší šanci rozhodnout. A celou mojí zoufalou situaci ještě umocňovalo to, že jsem nedokázal z hlavy vyhnat pohled do očí ženy – draka, ze svého snu. Jejich smaragdově zelený odstín ostře kontrastoval s ohnivou barvou jejích vlasů, které ve větru vlály jako živoucí plamen. Ve skutečnosti jsem ji nikdy neviděl, přesto mě její pohled a touha, kterou jsem cítil, spalovaly. Za těch pár snů, které jsem o ní měl, jsem se beznadějně zamiloval.

Na audienci jsem dorazil s hlavou skloněnou k zemi, jako kdybych odhaloval krk pro katovu sekeru. No tak, otče, už mě setni! honilo se hlavou, když jsem tam před nimi stál.

Přesná slova, která král Edgar Oreni Vigo na tomto setkání pronášel, si nepamatuji. Byl jsem až příliš rozptýlen ztrátou svojí svobody a vnitřní integrity, než abych jim věnoval pozornost. Vybavuji si pouze fráze jako: Státní zájem, spojenectví a riziko.

Státní zájem? Jistě, všechny děti vladařů se žení a vdávají s cejchem státního zájmu. Kam by se ty dynastie poděly, kdyby neustále neusilovaly o své vlastní upevnění, ať už formou příhodných aliancí, či dostatečného počtu potomků s tou správnou krví? Ale riziko? Co myslel tím rizikem?

Svůj naplánovaný osud jsem pro jejich dobrý pocit navenek přijal, a tak se začala chystat svatba. Poslové se rozjeli do všech světových stran, poštovní holubi se rozletěli do vzdálenějších krajů a šířili ty dobré zprávy. Zatímco se celé království radovalo z té skvělé noviny, já chřadnul.  

Moje tvář zvolna získávala sinalý odstín, jak jsem se budil vyčerpaný z neklidného spánku. Přesto jsem ani na okamžik nezatoužil po tom, strhnout ten dračí zub ze svého krku. Byl jsem si jistý, že právě on moje sny vyvolává. Nedokázal jsem se však smířit s tím, že už bych ji neviděl. A tak jsem slábnul a stále více se uzavíral do svého nitra. Moji rodiče byli však natolik zahledění do svých manipulací a plánů, že si toho nevšimli.

A pak se mi sny o ní začaly zdát i v bdělém stavu. Vídal jsem její tvář, když jsem mluvil s Briggitte, nebo s mojí matkou. Viděl jsem ji, jak za mnou stojí při pohledu do zrcadla a vzpomínal na ni, kdykoli jsem viděl naši zástavu, která měla stejnou barvu jako její oči. Až jednou ta němá překrásná tvář, která na mě v mých myšlenkách beze slova civěla, promluvila.

Nejprve jen nesměle pohnula rty, jako kdyby se snažila najít ten správný způsob, ten správný pohyb, kterým dá zvuku řád.  A pak, když získala jistotu, vyslovila jediné slovo: „Přijď!“ Zvuk jejího hlasu mi zněl jako ta nejkrásnější píseň.

Pocítil jsem nával dávno ztraceného nadšení a životodárné energie, kterou to jediné slovo vyvolalo. A právě tehdy jsem se rozhodl vzepřít svému předem nalinkovanému osudu. Odvrhnout princezničku, která se třásla na svatbu s hezkým, ale smutným princem. Odmítnout sňatek, který mi rodiče naplánovali a tím se vzdát i svého dosavadního života. Rozhodl jsem se nebrat ohled na důsledky, které mé rozhodnutí přinese a ani jsem nechtěl čelit jejich hněvu.

Toho večera, kdy se na nebe vyhoupl úplněk, jenž ozařoval Brennii svým tlumeným studeným světlem, zbývaly do svatby pouhé dva dny.

Jediný, s kým jsem se tehdy opravdu toužil rozloučit byl Olgi, přesto jsem nemohl dopustit, aby si uvědomil, co plánuji. Byl vůči mně loajální, jenže to byl i ke svému otci a království. A já ho nechtěl nutit čelit tíživému dilematu, které by s sebou moje sbohem neslo. A tak jsem se rozhodl zahrát věci trochu jinak, než by běžný prchající člověk udělal.

Největší úsilí jsem musel vynaložit, když jsem pašoval několik svých osobních věcí ve vaku mimo palác. Proklouznout ven z hradiště a pak zase zpátky, aniž by si mě kdokoli všiml, bylo poměrně obtížné. Naštěstí jsme však jako děti, při našich početných objevných výpravách, nalezli jediný nestřežený průchod v severní části hradby. Nestřežený byl proto, že byl opatřen masivní kovovou brankou, kterou bez klíče jen tak někdo neotevřel. Jenže já měl štěstí na ty správné přátele. V tomto směru tedy hlavně na Olgiho, kterého jeho otec už jako malého, z prozřetelných důvodů, naučil otevírat zámky bez použití klíče. Správce královské kasy, který jako zloděj s lehkostí jemu vlastní otevírá zámky za pomoci malého kovového šperháku. Přišlo mi to směšné, ale jen do doby, než mi Olgi tento um předal taky. Před otcem jsem o tom samozřejmě musel pomlčet. Nehodí se, aby princ otevíral cizí zámky.

Brankou jsem svoje věci vynesl ven a schoval je mimo dohled stráží na hradbách. Pak jsem se vrátil ke stájím. Uplatil jsem štolbu, aby osedlal dva koně a zatím došel do Olgiho komnat, opřel se o obložky dveří a do ticha komnaty zvolal: „Dobrý večer, starý brachu!“ Olgi byl zrovna začten do jedné ze svých knih a úlekem nadskočil.

„To! Co tady děláš?“ zakoktal a zbělal překvapením a rozpaky. Byl tak začten, že si nevšiml zvuku otevírajících se dveří.

„Co tady dělám?“ zeptal jsem se a ukázal zuby v širokém úsměvu, který byl poslední dobou velkou vzácností. „Spíš, co ty tady děláš, že jsi tak nadskočil leknutím!“ dodal jsem a přišel blíž k němu, abych nahlédl do knihy, kterou s takovým zaujetím studoval.

Olgi si nervózně odkašlal a ukryl svazek za svými zády.

„Á… čuňačinky! Jestlipak o tom ví tvůj otec? A u kněze ses vyzpovídal?“ zeptal jsem se káravě, ale s jasně rozeznatelnou ironií v hlase.

„Toane! Přestaň si ze mě utahovat! Děláš jako kdybys ty takový svazek neměl!“ udeřil hřebík na hlavičku. Jistě, že jsem jeden, dobře tak dva… takové svazky měl. Ale poslední dobou se na ně jen prášilo.  

„Poslyš, Olgi, tak jsem si říkal, moje svatba je na spadnutí a pak mi přistřihnou křidýlka,“ přešel jsem rovnou k věci, „nechtěl by sis se mnou naposledy vyrazit do vsi? Trochu popijeme, pobavíme se s děvčaty… Co říkáš?“

Přesvědčit ho mi nedalo vůbec žádnou práci. Olgi byl sice o něco méně bouřlivý než Zach, přesto příležitost opít se ve vsi a nasekat při tom nějaké ty hříchy nikdy neodmítl. Ten večer mě stál hotové jmění. Zlatavý mok tekl proudem, hudba hrála a Olgi se bavil jako smyslů zbavený. Já jsem pil také, ale oproti našim běžným nájezdům mnohem střízlivěji. Když už byl můj kumpán vlivem množství vypitého piva poněkud vláčný, zaplatil jsem mu celou noc s tou nejkrásnější kurtizánou, jakou kdy viděl.

Dopil poslední doušek piva, škytl, chytil děvče kolem ramen a nechal se vést na pokoj. Ještě, než vyšel z místnosti jsem na něj naposledy zavolal: „Víno, ženy, koně a zpěv, srábotkové!“

Olgi otočil hlavou a chvíli se na mě snažil zaostřit, marně. S dalším škytnutím to vzdal a jen mávnul rukou na znamení, že dobrý. Dopil jsem poslední zbytek piva, který se na mě v korbelu smál, zaplatil jsem útratu za celý hostinec a vyšel na čerstvý vzduch. Slunce ještě nevyšlo, ale jeho záře už zvolna začínala osvětlovat obzor. Naposledy jsem se podíval směrem ke dveřím. Ani nevím, co jsem čekal. Snad, že Olgi ještě naposled vyjde ven a usměje se na mě tím chytrým vřelým úsměvem, který pro něj byl tak typický. Ale nevyšel, a tak jsem odvázal svého koně, vyhoupl se do sedla a vyrazil k místu, kde jsem pečlivě ukryl svoje věci. Studený vítr ze mě vyhnal i poslední zbytky alkoholového opojení a já ucítil závan svobody, která mi tak dlouho scházela.