5 – Mezi osmnácti očima

Způsob, jakým se mi otec rozhodl celou věc přednést, byl ten nejhorší, jaký mohl zvolit. Místo soukromého rozhovoru mezi čtyřma, případně šesti očima — pokud by přizval i matku — se rozhodl počet přítomných očí poměrně znatelně rozšířit. Celou tu šaškárnu tedy sledovala jak moje matka, Gil, Damius z Kalirie a jeho dcera princezna Briggitte, tak Viorel Comppi — otcův poručník a rádce, generál Kamvi Duah i Manfred Samo, otec Olgiho. Olgi samozřejmě přizván nebyl.

Otec se zjevně bál mé reakce, a tak se množstvím zúčastněných chtěl pojistit, že se nebudu cukat, nebo aspoň neztropím scénu. Ostatně moc dobře věděl, co všechno jsme se se Zachem a Olgim navyváděli při našich nočních toulkách za zábavou. Až příliš dobře byl obeznámen s mou zálibou ve vnadných ženách. A dozajista si byl stejně dobře vědom i toho, že v princezně Briggitte zalíbení nenaleznu.

Musel tušit, že mi bude připadat příliš dětská a — jak bych to — lehce nedovyvinutá na těch správných místech.
Když mě Gil vedl na onu audienci, připadal jsem si spíš, jako by mě vedli na popravu. Celou tu k uzoufání pomalou cestu jsem myslel na to, že sňatkem s tou nazdobenou princezničkou můj život končí. Nic na tom nezměnil ani fakt, že jsem nakonec musel uznat, že byla hezká a na svůj věk měla i docela rozumné názory. Na holku. Nebýt nuceného sňatku, možná bych ji měl nakonec i rád. Možná…

Jenže při myšlence na sňatek, o kterém jsem neměl ani tu nejmenší šanci rozhodnout, se mi svíralo úzkostí hrdlo a dlaně se potily tak moc, že mi meč při šermu vyklouzával z ruky. A celou mou zoufalou situaci ještě umocňovalo, že jsem nedokázal z hlavy vyhnat pohled do očí té ženy-draka ze svého snu. Jejich smaragdově zelený odstín ostře kontrastoval s ohnivou barvou jejích vlasů, které ve větru vlály jako živoucí plamen. Ve skutečnosti jsem ji nikdy neviděl, přesto mě její pohled a touha, kterou jsem cítil, spalovaly. Za těch pár snů, které jsem o ní měl, jsem se beznadějně zamiloval.
Na audienci jsem dorazil s hlavou skloněnou k zemi, jako bych odhaloval krk pro katovu sekeru. No tak, otče, už mě setni! honilo se mi hlavou, když jsem tam před nimi stál.

Přesná slova, která král Edgar Oreni Vigo na tomto setkání pronášel, si nepamatuji. Byl jsem až příliš rozptýlen ztrátou své svobody a vnitřní integrity, než abych jim věnoval pozornost. Vybavuji si pouze fráze jako: státní zájem, spojenectví a riziko.
Státní zájem? Jistě. Všechny děti vladařů se žení a vdávají s cejchem státního zájmu. Kam by se ty dynastie poděly, kdyby neustále neusilovaly o vlastní upevnění, ať už formou příhodných aliancí, či dostatečného počtu potomků s tou správnou krví? Ale riziko? Co myslel tím rizikem?

Svůj naplánovaný osud jsem pro jejich dobrý pocit navenek přijal, a tak se začala chystat svatba. Poslové se rozjeli do všech světových stran, poštovní holubi se rozletěli do vzdálenějších krajů a šířili tu dobrou zprávu. Zatímco se celé království radovalo z té skvělé noviny, já chřadl.

Moje tvář zvolna získávala sinalý odstín, jak jsem se budil vyčerpaný z neklidného spánku. Přesto jsem ani na okamžik nezatoužil strhnout ten dračí zub ze svého krku. Byl jsem si jistý, že právě on mé sny vyvolává. Nedokázal jsem se však smířit s tím, že bych ji už neviděl. A tak jsem slábl a stále víc se uzavíral do svého nitra. Moji rodiče byli však natolik zahledění do svých manipulací a plánů, že si toho nevšimli.

A pak se mi sny o ní začaly zdát i v bdělém stavu. Vídal jsem její tvář, když jsem mluvil s Briggitte nebo s matkou. Viděl jsem ji, jak za mnou stojí při pohledu do zrcadla, a vzpomínal na ni, kdykoli jsem spatřil naši zástavu, která měla stejnou barvu jako její oči. Až jednou ta němá překrásná tvář, jež na mě v mých myšlenkách beze slova civěla, promluvila.

Nejprve jen nesměle pohnula rty, jako by se snažila najít ten správný způsob, ten správný pohyb, kterým dá zvuku řád. A pak, když získala jistotu, vyslovila jediné slovo: „Přijď!” Zvuk jejího hlasu mi zněl jako ta nejkrásnější píseň.
Pocítil jsem nával dávno ztraceného nadšení a životodárné energie, kterou to jediné slovo vyvolalo. A právě tehdy jsem se rozhodl vzepřít svému předem nalinkovanému osudu. Odvrhnout princezničku, která se třásla na svatbu s hezkým, ale smutným princem. Princezny se přece vždycky chtějí vdávat, nebo ne? Odmítnout sňatek, který mi rodiče naplánovali, a vzdát se tím i svého dosavadního života. Rozhodl jsem se nebrat ohled na důsledky, které to rozhodnutí přinese, ale zároveň jsem nechtěl čelit jejich hněvu.

Toho večera, kdy se na nebe vyhoupl úplněk ozařující Brennu svým tlumeným studeným světlem, zbývaly do svatby pouhé dva dny.

Jediný, s kým jsem se tehdy opravdu toužil rozloučit, byl Olgi. Přesto jsem nemohl dopustit, aby si uvědomil, co plánuji. Byl vůči mně loajální, jenže byl loajální i ke svému otci a království. A já ho nechtěl nutit čelit tíživému dilematu, které by mé sbohem přineslo. A tak jsem se rozhodl zahrát to trochu jinak, než by běžný prchající člověk udělal.
Největší úsilí mě stálo propašovat několik svých osobních věcí ve vaku mimo palác. Proklouznout ven z hradiště a pak zase zpátky, aniž by si mě kdokoli všiml, bylo poměrně obtížné. Naštěstí jsme však jako děti při našich početných objevných výpravách našli jediný nestřežený průchod v severní části hradby. Nestřežený byl proto, že ho chránila masivní kovová branka, kterou bez klíče jen tak někdo neotevřel a o které shodou okolností téměř nikdo nevěděl. Jenže já měl štěstí na ty správné přátele. V tomto směru hlavně na Olgiho, kterého jeho otec už jako malého z prozřetelných důvodů naučil otevírat zámky bez klíče. Správce královské kasy, který jako zloděj s lehkostí sobě vlastní otevírá zámky za pomoci malého kovového šperháku. Přišlo mi to směšné — ale jen do doby, než mi Olgi ten um předal také. Před otcem jsem o tom samozřejmě musel pomlčet. Nehodí se, aby princ otevíral cizí zámky.

Brankou jsem věci vynesl ven a schoval je mimo dohled stráží na hradbách. Pak jsem se vrátil ke stájím. Uplatil jsem štolbu, aby osedlal dva koně, a zatím došel do Olgiho komnat. Potichu jsem otevřel dveře a opřel se o obložky. Pak jsem do ticha zvolal: „Dobrý večer, starý brachu!” Olgi byl zrovna zabraný do jedné ze svých knih a úlekem nadskočil.
„To! Co tady děláš?” zakoktal a zbělal překvapením a rozpaky.
„Co tady dělám?” zeptal jsem se a vycenil zuby v širokém úsměvu, který byl poslední dobou opravdovou vzácností. „Spíš, co tady děláš ty, že jsi tak nadskočil leknutím!” dodal jsem a přišel blíž, abych nahlédl do knihy, kterou s takovým zaujetím studoval.
Olgi si nervózně odkašlal a rychle svazek skryl za zády.
„Á… čuňačinky! Jestlipak o tom ví tvůj otec? A u kněze ses vyzpovídal?” zeptal jsem se káravě, ale s jasně rozeznatelnou ironií v hlase.

„Toane! Přestaň si ze mě utahovat! Děláš, jako bys ty takový svazek neměl!” udeřil hřebík na hlavičku. Jistě že jsem jeden, dobře tak dva… takové svazky měl. Ale poslední dobou se na ně jen prášilo.

„Poslyš, Olgi, tak jsem si říkal — moje svatba je na spadnutí a pak mi přistřihnou křidýlka,” přešel jsem rovnou k věci. „Nechtěl by sis se mnou naposledy vyrazit do vsi? Trochu popijeme, pobavíme se s děvčaty… Co říkáš?”
Přesvědčit ho mi nedalo vůbec žádnou práci. Olgi byl sice o něco méně bouřlivý než Zach, přesto příležitost opít se ve vsi a nasekat při tom nějaké ty hříchy nikdy neodmítl. Ten večer mě stál hotové jmění. Zlatavý mok tekl proudem, hudba hrála a Olgi se bavil jako smyslů zbavený. Já pil také, ale oproti našim běžným nájezdům mnohem střízlivěji. Když už byl můj kumpán vlivem množství vypitého piva poněkud vláčný, zaplatil jsem mu celou noc s tou nejkrásnější kurtizánou, jakou kdy viděl.
Dopil poslední doušek piva, škytl, chytil děvče kolem ramen a nechal se vést na pokoj. Ještě, než vyšel z místnosti, jsem na něj naposledy zavolal: „Víno, ženy, koně a zpěv, srábotkové!”

Olgi otočil hlavu a chvíli se na mě snažil zaostřit. Marně. S dalším škytnutím to vzdal a jen mávl rukou na znamení, že dobrý. Dopil jsem poslední zbytek piva, který se na mě v korbelu smál, zaplatil útratu za celý hostinec a vyšel na čerstvý vzduch. Slunce ještě nevyšlo, ale jeho záře už nesměle začínala osvětlovat obzor. Do plného rozednění zbývalo pár hodin. Naposledy jsem se podíval směrem ke dveřím. Ani nevím, co jsem čekal. Snad že Olgi ještě naposledy vyjde ven a usměje se na mě tím chytrým, vřelým úsměvem, který pro něj byl tak typický. Ale nevyšel, a tak jsem odvázal svého koně, vyhoupl se do sedla a vyrazil k místu, kde jsem pečlivě ukryl své věci. Studený vítr ze mě vyhnal i poslední zbytky alkoholového opojení a já ucítil závan svobody, která mi tak dlouho scházela.